Psí život

Potkala jsem známou. Neviděla jsem ji už přes rok. Vedla si na vodítku krásnou fenečku. Byl to malý kříženeček, rozčepýřený, rošťáctví mu koukalo z očí. Bylo vidět, že jde o mladou a nejspíš zdravou fenu.

„Jé, ta je krásná. To ani nevím, že sis pořídila taky psa,“ řekla jsem, zatímco můj stařeček Ben se s fenkou vítal. On už si na nějaké dovádění se psy nepotrpí, ale je slušně vychovaný a s každým pejskem se alespoň přivítá.

„To je během měsíce už třetí,“ řekla známá.

„Jak, třetí? A kde jsou ti dva?“

Dostalo se mi informací, že známá si nejdřív vzala z útulku psa. Pak se jí zdál ale příliš velký, a tak ho po třech dnech vrátila. Jen kvůli velikosti, jako by ho předtím neviděla. A tak si vzala dvouletou fenku. Ta jí ale rozkousala nějakou deku, a tím si podepsala ortel a putovala také zpět do útulku. Fenku, kterou má nyní, má teprve dva dny, a už se jí také něco nezdá. Je prý moc hravá a neposlouchá.

„To musíš mít trpělivost a vše ji naučit. Nebo sis měla vzít psa, který už má osvojeny návyky a je starší,“ řekla jsem a pozorovala tlapičky fenečky. Byly výrazně větší, než jaké měl Ben v jejím věku. Chudák malá, přeroste jí a ona psa opět vrátí.

Někteří lidé by neměli mít psa, kočku a nic živého. Nesvěřila bych jim ani křečka nebo rybičky.

Nedávno jsem četla, že adoptovanému psovi trvá tři dny, než se uklidní, tři týdny, než si zvykne na vaši domácnost a tři měsíce, než se v ní začne cítit skutečně jako doma. Jsou ale lidé, kteří jim tento čas ani nedopřejí. A pak jsou takoví, kteří si psa pořídí jako štěňátko a dobře se o něj starají, pes vyrůstá s jejich dětmi, tráví s lidmi dovolené a má se v domácnosti dobře. Miluje své dvounohé pány a dal by za ně svůj život. Jenže pak zestárne, začne mít problémy s klouby, vypadají mu zuby a nemůže se už krmit granulemi, je potřeba častěji venčit, občas zvrací, nebo má jiné problémy. A jeho člověčí rodina se ho bez milosti zřekne. Čtu pravidelně na sociálních sítích nabídky psů, kterým je sedm, osm, devět, deset let i víc. Jsou hodní, neagresivní, milují děti, snesou se s ostatními psy, ale zestárli a pro pány začali být přítěží. „Páníčkové“ se vyjadřují, jak s těžkým srdcem a bolestí musí svého psího miláčka darovat do dobrých rukou. Někteří se snaží vymlouvat na práci, na stěhování atd. Pravdou ale je, že se psem je víc práce, nebo naopak už neuchrání zahradu a nezvládne tolik, jako ve svém mládí.

Můj Ben bude mít 30. května patnáct let. Vím, o čem píšu. Je pravda, že Beník je na svůj věk stále ještě kabrňák. Je zdravý, až na zubní kámen, ke kterému má sklon. Dala jsem mu ho čistit, když měl Ben deset let. Do měsíce ho měl zpátky. A tak jsem si zvykla, že se ho už nezbaví. Také mi je nepříjemné, že mu nevábně táhne z mordy. Je to ale můj pes, člen mé rodiny, a tak jsem si zvykla. Aby neměl větší potíže, kupuji mu olejíček z mnoha bylinek, který zabraňuje zánětu, a do stravy přidávám mořskou řasu. Jednou za čas mu olejíčkem potírám dásně, protože nejsem tak pečlivá, abych nevynechala. Ale to mám tak i s vitamíny pro svou potřebu. Prostě občas zapomenu. Ben, protože se celý život měl dobře, mi stále dělá radost. Ano, je pravda, že ho často nosím do schodů. Uvědomila jsem si totiž, že když stojí na mezipatře u výtahu a já ho lákám domů, je to proto, že ho možná už bolí klouby. Patnáct let je znát. Ale těch deset kilo těch pár schodů vynesu, aby měl své pohodlí. Také s ním už nepodnikám dlouhé vycházky. Měla jsem ve zvyku podnikat ve dnech volna i po městě se svým psem dvacetikilometrové procházky. Pro Bena by to už ale bylo trápení. Stačí mu obejít panelák, nebo se vydat do lesoparku za cestou. To mu stačí, a pak hodně spí. Nevyměnila bych ho ale za jiného, a ani bych se ho nevzdala. Byl tu pro mě, když jsem podnikala dlouhé výšlapy na horách, jezdila s ním na kole do okolí a dělal mi radost. A stále dělá. Je pravda, že nyní nemám pohyb. Sama na hory nepojedu a moc nemám s kým. Bena trápit nebudu. Možná až porostou borůvky, zvládne se mnou v lese na jednom místě být. Na houby si budu muset vystačit s přáteli a Bena svěřím taťkovi. A hned si svého psího kamaráda zase vyzvednu. Taťkovi dám houby, které nejím, a zase si vezmu Bena.

I kdybych se stěhovala, což vylučuji, Ben samozřejmě půjde se mnou. Práci volím tak, abych psa mohla venčit. A pes vydrží osmihodinovou směnu. Vím, že dalšího psa už mít nemůžu. To proto, že otec bude mít v červnu osmdesát let. A já vím, že když by přišla nemoc a já se ocitla v nemocnici, musím mít někoho, kdo by pejska hlídal. To je zodpovědnost!

Ne si pejska pořídit, dokud je mladý, krásný, zdravý a plný života jako módní doplněk, a pak ho zase vrátit, zbavit se ho.

Tak jsem to také své známé řekla. Pokárala jsem ji za to, že pes není hračka, a když k ní přilne, zaslouží si celoživotní péči. Vždyť psí život je proti tomu našemu tak krátký. Dala bych nevím co za to, kdyby můj Ben žil alespoň dvojnásobný počet let, než má dáno. A někomu se i těch mizerných deset, dvanáct, patnáct nebo v nejlepším dvacet let zdá moc? Obtěžuje ho to? Tak ať si pořídí plyšáka.

Podle toho, jak se známá zatvářila, soudím, že už nemám známou. A počítám, že útulek bude brzy bohatší o další psí slečnu.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete