Psychosociální handicap aneb i rodina může být pro dítě handicapem

Psychosociální handicap je na první pohled skrytý na rozdíl od sociokulturního a zdravotního handicapu. Příčinou psychosociálního znevýhodnění bývá často nepřiměřené chování rodičů, resp. dysfunkčnost rodiny. A jelikož je rodina primárním sociálním prostředím, tak zásadně ovlivňuje rozvoj dětské psychicky.

Manželský rozvrat nebo rozpad rodiny zatěžuje emoční atmosféru domova. Důsledkem bývají narušené vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, ztráta  jednoho z rodičů, ale i změna chování rodičů k dětem, které si ani neuvědomují. Narušené vztahy mezi rodiči připravují děti o zkušenost, jak chápat vlastní i cizí emoční prožitky. Nespokojení, stresovaní rodiče se snaží svoje pocity zatajovat. Jejich problémy mohou mít za příčinu, že potřeby dítěte přestanou vnímat nebo je berou jako další přítěž. Rodinné prostřední přestává být samozřejmostí, ale naopak se může stát problémem, který je třeba nějak řešit. Děti se pak často cítí zahanbené a méněcenné, když je rodiče při rozvodu opouštějí. Může nastat i vnitřní konflikt při preferenci některého z rodičů. Vhledem k velkému množství změn, např. jiný denní režim, jinak trávený volný čas, jiné požadavky rodičů, méně času s dětmi, příchod náhradního nevlastního rodiče do rodiny, kterého dítě může odmítat, může mít za následek i zhroucení dětského světa a posílení úzkostí a nejistoty.

Další kategorií psychosociálního handicapu dítěte se může stát domácí násilí. To může představovat závažnější odchylku modelu rodičovského chování a výrazně narušuje domácí emoční klima, poškozuje děti, i když jsou pouhými svědky. Tyto zkušenosti ochuzuje děti o pocit bezpečí domova, posiluje jejich nejistotu a obavy z ohrožení. Je zde riziko, že se obětí týrání či zneužívání stanou i samotné děti. Přestože děti týraného rodiče litují, případně i chrání, ztrácejí k němu respekt, nebo se k němu nakonec chovají podobným způsobem. Děti týraných matek mívají častěji emoční problémy a mohou se u nich projevovat poruchy chování, jako úzkost, méně radosti až stažením do sebe, mohou jednat agresivněji, bývají neposlušné, nedovedou řešit konflikty, nedovednou ovládat svoje reakce, neumějí jednat prosociálně a ohleduplně. Chybí jím vhodný vzor, který by mohly napodobovat. Problém je pak, že se mohou ztotožnit s agresorem a chovat se obdobně např. ve škole ke spolužákům. Řešení problémů dětí se zkušeností domácího násilí mohou být obtížné. Tyto případy bývají těžce zjistitelné.

Pro dobrý psychosociální vývoj dítěte by mělo být nezbytné také přiměřené chování rodičů k dítěti. Pokud by rodiče nerespektovali základní požadavky přijatelné výchovy a v dostatečné míře neuspokojovali jeho potřeby, mohou vývoj dítěte poškodit. Tělesná, duševní i společenská újma, event. narušení vývoje dětské osobnosti, které vznikne v důsledku nenáhodného jednání rodičů, je označováno jako syndrom CAN (Child Abuse and Neglact, tj. dítě zneužívané a zanedbávané). Charakteristikou takového rodičovského chování je necitlivost a bezohlednost k dítěti, jeho podřízení nebo využití k uspokojení vlastních potřeb. Jde o zneužití fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci dospělého často zcela závislým dítětem.

Z hlediska charakteru strádání, k němuž necitlivé bezohledné rodičovské chování vede, lze rozlišit tři základní varianty: zanedbávání, týrání, sexuální zneužívání. Přesné určení počtu případů není možné, v současné době se předpokládá, že svým chováním rodiče závažněji poškodí přibližně 1-2 % dětí, přičemž zanedbáváním i týráním bývají ve stejné míře postiženi chlapci i dívky. Odhad četnosti sexuálně zneužívaných dětí je obtížně zjistitelný, protože o mnoha z nich se nikdy nikdo nedozví.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10