Dodnes nemůžu uvěřit, jak mí rodiče to se mnou mohli
vydržet, když jsem byla v pubertě. Hlavně tedy ten začátek. Jako každá
třináctiletá holka jsem přeci měla ve všem pravdu, chtěla jsem nosit, co bylo
zrovna moderní a vztekala jsem se, když mi rodiče nechtěli koupit kolo. Měla
jsem je za ta nejhorší stvoření na světě, který mě nemají rádi, protože jsem
nemohla mít vše, co jsem chtěla. Dnes se na to dívám z úplně jiného
pohledu. Je mi už padesát let, mí rodiče jsou staří a mám čtyři děti.
Nikdy
nezapomenu na ta slova, kdy mi kamarádky záviděly, jak to s dětmi krásně
zvládám. Byla jsem na sebe pyšná, dokud první mé dítě nešlo do puberty a pár
měsíců na to druhé dítě. Dceři bylo zrovna patnáct a synovi čtrnáct, když
začali projevovat své názory. Samozřejmě, že je to normální a taky zdravé,
vyjádřit se, ale to by taky musely být ty názory logické a normální a
splnitelné. Jak bych taky mohla splnit dceři výlet na Floridu, jen kvůli tomu,
že její kamarádka tam odlétá na prázdniny? „Lucko, ona tam jede proto, protože
tam má tetu, nebude platit za hotely, to máš to samé, jako kdybys jela ty
k tetě na vesnici,“ řekla jsem rázně dceři, ale potom jsem si uvědomila, že
srovnávat slunnou Floridu a vesnici, kde se suší seno ve velkém a kdákají slepice,
to prostě nejde. „Ale já chci někdy letět letadlem!“ odpověděla mi dcera
obratem.
Ach jo, co na to říct? Mám ji za tetou poslat letadlem? Kvůli jejímu nesplnitelnému snu se mnou Lucka dva dny nemluvila a myslela si, že když bude hodná a bude uklízet celý dům, že jí to dovolím. O dovolení ale přitom vůbec nešlo, mně šlo spíše o peníze, které jsem opravdu neměla, a i kdyby… stejně bych jí na to nedala. Když se Lucka uklidnila, oddychla jsem si a byla to zase moje roztomilá dceruška.
Jenže potom přišel na řadu syn Pavel. Na spolužácích viděl nové sportovní boty, který podle něj prostě musel mít. „Tak mi je dnes ukážeš v obchodě a koupíme je, stejně už potřebuješ nové,“ řekla jsem mu úplně v klidu, aniž bych věděla, kolik ty jeho extra boty stojí. Když mi je potom za hodinu ukazoval ve výloze, polil mě studený pot. Ty jeho extra boty byly extra drahé. Nejednalo se o stovky, cena přesahovala dva tisíce. „Cožeee? Tyhle boty chceš? Tak drahý? Co je na nich vůbec tak drahý, že jsou tak drahý?“ Vážně mě ta cena tak oslnila, že jsem nedokázala mluvit normálně. Samozřejmě, že jsem mu ty boty bohužel koupit nemohla. Pavlík se urazil a ohrnoval nos nad botami za dvě stovky. Po cestě domů mi stále opakoval, že se v těch botách nemůže ukázat ani venku, natož s nimi jít do školy, že by se mu všichni vysmáli. Mrzelo mě to, ale jeho vysněné boty jsem mu vážně koupit nemohla.
Podobných excesů jsem prožívala mnoho a kdyby to viděl můj exmanžel, určitě by od nás utekl už dávno předtím. Čeho jsem se ale nejvíc bála bylo to, kdy za mnou některé z mých dětí přijde, že chce piercing nebo nějaké šílené tetování. Jako první blázen za mnou přišla Lucka. „Mami, můžu si dát kroužek do pupíku? Ty jsi říkala, že až mi bude patnáct, tak si můžu dát nějakou ozdobu a už je mi skoro šestnáct!“ Je sice pravda, že jsem to slíbila, ale myslela jsem si, že je to za nějaký čas přejde. Bohužel nepřešlo. Lucka chtěla piercing stůj co stůj, ale já i přes můj slib byla proti. Nevěděla jsem, jak jí to rozmluvit, dokud se do dveří nepřiřítil syn s natrhnutým rtem a tričkem od krve. „Co se ti stalo?“ Z Pavla vylezlo, že se popral s kamarádem, který mu ret údajně natrhl velkým prstenem. Chvíli mi doma brečel a já hledala klíčky od auta, že pojedeme na chirurgii na zašití.
Když jsme tam dojeli a syna ošetřili, tak pan doktor řekl, že je to v pořádku, ale jizvička tam bude. A to jsem ihned využila ve prospěch zákazu dceřinýho piercingu. S radostí jsem jí řekla, že po její ozdobě pak může mít nepěknou jizvu napořád. Sklopila hlavu a já viděla, jak nad tím přemýšlí. Jenže o „nepěkné“ jizvě slyšel Pavel a začal se ještě v nemocnici vztekat, že tam žádnou hnusnou jizvu nechce, že ať mu ty stehy vyndají, aby mu to srostlo přírodně. „Mami, ty taky říkáš, že přirozenost je nejlepší.“ Tak, a tím mě Pavel dostal, protože je pravda, že svým dětem říkám, že přirozenost je největší výhra. Jenže jsem nemyslela, že syn tu přirozenost vezme doslova. Naštěstí to slyšel pan doktor a řekl, že správný chlap má jizvu, že je to ozdoba mužnosti. Měli jste vidět, jak se Pavel začal naparovat a já měla strach, aby se nenechal od někoho mlátit schválně. Přeci jen to byl puberťák.
Ještě nemůžu opomenout období, kdy se první dcera Lucka začala líčit mými malovátky. Nevadilo mi to, ale přeci jen jí to moc nešlo a ze začátku mi přišla tak trochu jako klaun z cirkusu. Dokonce i nalíčená červenou rtěnkou chtěla jít do školy, do sedmé třídy. Rázně jsem to zatrhla a opět jsem byla ta nejhorší.
Byly to vážně těžké časy, na které vzpomínám ráda, ale některé bych chtěla vymazat z mé paměti. Například, když si syn udělal řidičák a měsíc na to havaroval a byl týden v nemocnici. Týden mi přišel jako rok a já nemohla spát. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale mít doma dva puberťáky a být na to sama a navíc mít doma ještě dvě menší děti, je někdy nad lidské síly. Ale to k životu patří J
ChytráŽena.cz