Puberta je hodně těžké období v životě lidském a já se rozhodla napsat o tom, jak ji prožíval můj bratr. Bratr je o dva roky mladší než já, a své dospívání prožíval opravdu bouřlivě. Jednoho dne přišel s holou hlavou. Dnes běžná věc, v období mého mládí rarita. Mamka jen lomila rukama a doufala, že z toho vyroste. Ale pak přišel s čírem, které si obarvil na duhovo. Veškeré peníze, které si vydělal na brigádě, kdy sklízel slámu na poli, utratil za barvy na vlasy. Jeho červená, modrá, zelená a žlutá kštice postupně zabarvila jak povlečení, tak prostěradla i osušky v naší domácnosti.

Náš pankáč se ale o to nezajímal. Byl dle svého „in“. Urval si knoflíky u kalhot a nahradil je spínacími špendlíky, které mizely mamince ze šití rychlostí blesku. Maminka špendlíky nosila, bratr jimi nahrazoval knoflíky. Stejně tak maminka nosila domů jídlo. Ať koupila rohlíků deset, dvacet, nebo ještě víc, bratr vše snědl a na nás zbyly jen brambory. Ty nechtěl bratr škrábat. Byly prázdniny, já je trávila u babičky, ale bratr seděl doma. Rodiče chodili do práce. Po návratu se maminka divila, že už nám nemizí jen rohlíky a uzeniny, ale začala nám mizet i kosmetika. „On snad ty šampóny pije?!“, láteřila maminka.

A skutečně – během dvou, tří dní byla lahev šampónu prázdná. Pěna do koupele, sprchové gely i mýdla jako by se vypařily ihned po zakoupení a donesení domů. Maminka nadávala, ale víc nemohla dělat. Až když jí paní Nováková z vedlejšího bytu položila jednou otázku, jestli náhodou nepronajímá byt, byla moc udivená. „A proč?“ ptala se. „No, z vašeho bytu vychází každý den spousta lidí. Přijdou v něčem a odcházejí v něčem jiném,“ řekla paní sousedka. Maminka prohledala skříně. Skutečně zjistila, že ve skříních chybí nějaké oblečení, jiné, většinou mnohem horší kvality, naopak přibylo. Jednoho dne si zavolala mě i bratra a ptala se, co se v našem bytě děje. Já o ničem nevěděla.

Můj bratr se přiznal:

„Víš, já mám kamarády, které rodiče vyhodili z domu. Nemají se kde umýt a mají hlad,“ vysvětloval a mamince vše docházelo. Můj bratr se kamarádil s kluky, které pro jejich výstřelky rodiče vyhodili z domu, a u nás se ona individua myla, krmila a dokonce i odívala podle svých potřeb. Kvůli nim jsem často obědvávala místo řízku párky, nebo paštiku! Kvůli nim si maminka nejednou musela umýt hlavu sprchovým gelem a kupovala denně toaletní papíry, mýdla atd. Bratrovi byla jeho charitativní činnost zakázána. Maminka si dokonce vyměnila šichty s tátou tak, aby byl vždy někdo doma.

Bratr se přesto snažil z domu vynést alespoň nějaké jídlo. A většinou se trefil do toho, co mělo být na oběd. Maminka nadávala a rozhodla se, že bude na to, co bude nutně potřebovat k přípravě oběda, psát „nebrat“. Na to bratr přistoupil a neporušil to. Zmizelo vždy vše bez cedulky. Až jednou se bratr vrátil domů a zamířil opět k ledničce. Zarazil se, když si mohl přečíst obrovskou ceduli pověšenou na lednici. Na ceduli bylo maminkou napsáno „NEOTVÍRAT!!!“.

…Ale každé složité období jednou ustane. Tak i můj bratr vyrostl, zmoudřel, našel si partnerku, oženil se a dnes má sám dvě pubertální děti. Syn asi zdědil po svém otci charitativní sklony. Jak jinak si vysvětlit, že jsem jednou přišla k bratrovi na návštěvu a na ledničce visela cedule: „NEOTVÍRAT!“?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10