Půjčovna babiček

Mé kamarádce zemřela maminka, když měla třináct let a babičku Věra nikdy nepoznala. Vyrůstala tak se svou sestrou v péči tatínka a dědečka. Věrčin tatínek byl sice hodný člověk, byl to ale muž a Věrce i její mladší sestře chyběl v životě ženský vzor a ženský přístup k životu. Věra vzpomínala na svou mámu hodně často. Dokud byla ještě dívkou, zašla občas k nám a má maminka, která brala Věrku jako svou vlastní, se jí hodně věnovala.

Jak šel ale čas, Věra už neměla tolik volna a nemohla se stavit, kdykoli chtěla a potřebovala. Obě jsme začaly pracovat, každá jinde, a obě jsme měly své vlastní rodiny. O Věře jsem slyšela už jen málo. Bylo proto pro mě překvapení, když se mi doneslo, že Věra měla nějaké duševní problémy. Naše společná známá mi při náhodném setkání sdělila, že Věra začala trpět depresemi. To mi bylo velice líto a rozhodla jsem se, že Věrku co nejdříve navštívím. Bydlela sice v jiném městě, než já, která jsem zůstala žít ve svém rodném městě, autobus k ní ale jezdil pravidelně. Od slibu uběhl téměř rok. Až po něm mi konečně zbyl volný čas a já se rozhodla návštěvu realizovat. Sehnala jsem si Věrčino telefonní číslo, abych svou návštěvu mohla předem ohlásit.

„Vadilo by ti, kdybych naopak přijela já za tebou?“ zeptala se, když jsem se ohlásila.

Bylo mi to jedno. Naopak, Věra mi tak ušetří cestu autobusem a já jí budu moci ukázat, jak žiji. Domluvily jsme si den i čas schůzky, já něco málo napekla, připravila chlebíčky a netrpělivě očekávala návštěvu kamarádky, s kterou se život nemazlil.

Už při svém příchodu mě Věra velmi překvapila. Připadala mi svěží, odpočatá a mnohem mladší, než jsem já. Možná to bylo i tím, že jsem měla za sebou náročnou pracovní směnu.

Rozhovor se snadno rozvinul a já si připadala, jako by to bylo včera, co jsme si tak naposledy špitaly. Povídaly jsme si o dětech, o práci a rozhovor sklouzl i k Věrčiným problémům.

Ještě nedávno, jak se sama a bez uzardění přiznala, trpěla kamarádka velkými psychickými problémy.

„To víš, můj muž přišel o práci a začal pít. Ani dnes nepracuje. Já mám svou práci, která mě baví. Máma mi ale pořád schází,“ řekla mi Věra. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaké bohatství stále mám. Oba mí rodiče žijí a jsou s přihlédnutím k jejich věku stále zdraví. Kdykoli je mi ouvej, mohu se obrátit na svou mámu, poradit se, svěřit se. A stejné bohatství má i má sestra. To Věra ztratila nejdřív maminku, a později i tatínka. Její muž pije a i za děti má samé kluky.

A jak svou situaci Věrka vyřešila?

„Když už bylo nejhůř, dostal se ke mně úplnou náhodou leták. Vyzýval k pomoci. Sdružení soustředí dobrovolníky, kteří ve svém volném čase navštěvují buď vážně nemocné děti, nebo seniory v ústavech. Na děti jsem si netroufla. Nesnesla bych pohled na děti, které mají před sebou třeba jen pár měsíců, nebo dní života,“ řekla mi Věrka. Pak mi dlouho vyprávěla, že po absolvování kurzu začala docházet do místního domu seniorů.

„Mám tam svou babičku. Nosím jí dárky ke dni matek, k Vánocům, slavím s ní narozeniny, svátky a další. Když je mi smutno, svěřuji se jí, a ona mi vypráví o svém životě. Je to taková náhradní máma. Dům, kam chodím, přezdívám „půjčovnou babiček“. A ona to taková půjčovna vlastně je. Přijdu, půjčím si babičku, minule jsem si tu svou vzala dokonce na pár dní i k sobě domů, a pak ji zase vrátím. Jí je veseleji, mně je ihned lépe a obě víme, že někoho máme. Někoho jiného, než jsou ti mí chlapi.“

Věra mi dlouho ještě povídala o příhodách, které s babičkami zažila. A když jí ta „její“ babička zemřela, ihned si našla novou, stejně osamělou paní.

„Jsi hodná, že takto pomáháš,“ řekla jsem.

„Kdepak, já nepomáhám. Stejně tak pomáhají ty babičky i mně. Neumíš si představit, jak jsem klidná, jak je mi dobře a jaký to je pocit, když mám za kým jít. Každá ta paní, která tam je osamělá, mi dává mnohem víc, než si člověk dokáže představit. Je to má vypůjčená rodina, střípek v mozaice, který mi chyběl.“

Měla jsem z návštěvy své dávné kamarádky velice dobrý pocit. Nikdo by neměl zůstat sám a málokdo si uvědomuje, že i opotřebovaní staří lidé mohou být pro někoho přínosem. Nakonec, taková jedna osamělá babička může vydat za celou tubu antidepresiv!

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete