Ranní rituál jako trauma?

Máme tři děti, buzení do školky či školy bylo vždy na mě. Vím, že pro někoho je násilné buzení nepříjemné, tak jsem se snažila je trošku vylepšit milou melodií z oblíbené pohádky. Jsem ranní ptáče - no, spíš slepice. Chodím spát brzy a probouzí mě kokrhání kohouta, který mě upozorňuje, že je čas na vypuštění jeho harému. Se vstáváním jsem neměla nikdy problém, ani budík jsem nepotřebovala. Když se mám vzbudit v pět, tak vím, že za 5 minut pět budu vzhůru. Asi jsem divná...

Můj muž to má jinak, usíná po půlnoci a pokud nemusí, tak z pelechu vylézá až po tom, co k němu dorazí vůně obědu. Když bych náhodou nevařila, tak prospí klidně celý den. Pracuje na směny, 2x týdně ho budík tahá z postele o půl páté a to opravdu trpí...

Naše děti to mají na střídačku, nejstarší syn je po mně, nemá problém začít den o páté ráno.

Prostřední dcera naopak spí stále, usne kdekoliv a kdykoliv. Nejmladší je zlatý střed, vstává kolem 7. - musí, čekají na ni její psi.

Před časem se mi ale všichni přiznali, že můj ranní rituál buzení je vytáčel k nepříčetnosti - budila jsem je písničkou Křemílka a Vochomůrky: Vstávej, semínko, holala!, ve vlastím podání. Uznávám, že můj hlasový projev není na výši, ale nikdy by mě nenapadlo, že to je pro ně ten nejnepříjemnější zážitek z dětství.

Dneska už mám vnoučata, musím se vyvarovat stejné chyby a hlavně po ránu nezpívat...

Nedávno jsem při návštěvě u syna zaslechla z dětského pokojíčku povědomou píseň. Budil čtyřletého vnoučka Kubíčka do školky. Hádejte, copak to zpíval?

A tak se nemůžu divit, čím mě nedávno Jakoubek překvapil. Upravil si nenáviděný popěvek po svém: Vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala. Fialenka fiala, babička se po...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10