Recitátorka

Bylo mi asi 12 let, bratrovi asi 7 let  a moc jsme se těšili. A opravdu, horská chata byla krásná, jídlo výborné a příroda nádherná. Ale zatímco na šumavské chatě nás personál pouze nasytil, uložil a jinak ponechal svému osudu, v Jeseníkách si vzali za úkol nás ještě i bavit. 

A od toho tam byla paní kulturní referentka. Byla to dáma velmi akční. Měla představu, že rekreant, který nemá zorganizovanou každou minutu svého volného času, zvlčí a vydá se zřejmě cestou zločinu. Za tímto účelem vymýšlela program pro všechny a nikdo se neodvážil jí odporovat. Chodili jsme společně na procházky a výlety, pořádala přednášky, vymýšlela sportovní soutěže a hry. Dokonce i novomanželé na svatební cestě poslušně vyráželi do přírody s naší malou, asi třicetičlennou skupinkou. Každý večer se promítaly filmy, nebo byl dokonce i taneční večírek. Tam jsme my děti nemusely, ale paní kulturní nám to vynahradila zajímavou bojovkou o poklad.

A tak jsme si užili krásných 14 dní v radostech a zábavách.

Blížil se poslední společný večer. Ráno se už zase všichni rozjedeme do svých domovů.

Paní kulturní se rozhodla, že tento večer musí být pro všechny nezapomenutelný. Akci nazvala "Rekreanti rekreantům". Každý, kdo něco umí, předvede své vystoupení ostatním. A hned si začala sepisovat, kdo s čím překvapí své spolurekreanty. Teda, že by se u jejího stolku tvořily fronty, to se říct nedalo. A tak začala obcházet jednotlivé rodiny, aby co nejvíc "dobrovolníků" přispělo svou trochou do mlýna.

Tatínek rozhodl, že naši rodinu budu reprezentovat já. On ani maminka se nebudou ztrapňovat a u bratra hrozila ostuda, neboť je to šašek a kašpar. Budu zpívat lidovou píseň, aby se konečně zúročily mé nelevné hodiny zpěvu v Lidové škole umění. Na kytaru mě doprovodí kamarád Luďa od vedlejšího stolu. Máme se dohodnout na písni, tatínek ji pak schválí. 

Paní kulturní však měla zoufale málo účinkujících, a tak za čokoládu uplatila i mého bratra a jeho kamarády na vystoupení v jakémsi pásmu říkadel. Program byl ale pořád krátký, a tak mě umluvila, abych řekla ještě báseň. Smím říkat jakou chci, když nebude nemravná.

Nastal dlouho očekávaný večer. Rekreanti se v jídelně pohodlně posadili ke svým stolkům, objednali si pití a nějaké ty mandličky či brambůrky a byli připraveni se bavit. 

Vystoupení probíhalo hladce, na improvizovaném pódiu se střídaly hlavně děti, pouze novomanžel předvedl pár karetních triků. My s Luďou jsme také sklidili úspěch, na lidovce o třech akordech nebylo co zkazit. 

Pak jsem vystoupila s básní. Strašně se mi líbila jedna, kterou mě učila babička. Pravda, báseň nepatřila zrovna mezi školní osnovy, ale slušná je, tak co. Jmenuje se Kníže a poustevník.

A tak jsem spustila:

šípy napřažené.

S napřaženými šípy jsem už věděla, že je zle. Neměla jsem tušení, jak je to dál. Ale už při zpěvu jsem si všimla, že se rekreanti věnují spíše pivečku a vínečku, nebo kávičce, a vystoupení dětí berou jako zvukovou kulisu. Musím teda pořád mluvit a nikdo nic nepozná. Zopakovala jsem ještě jednou - za ní kníže Oldřich, šípy napřažené .... a zvolna jsem navázala.

Pár očí se sice zvedl, ale nikdo neprojevil nesouhlas. Pouze u prvního stolu nalevo se moje maminka začala dusit oříškem a ze zákulisí se ozvalo hýkání bratra a jeho party, ale paní kulturní je zpražila, aby byli ticho, že hned dostanou příležitost. 

Dorecitovala jsem, uklonila se a odcházela středem jako vítěz.

Později mě tatínek na pokoji ubezpečil, že jelikož se mi podařilo opět znemožnit naši rodinu, příště svěří důvěru bratrovi, nakonec v pásmu říkadel se osvědčil.

A paní kulturní referentka dosáhla svého, tento večer byl pro nás nezapomenutelný.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz