Reklamační kolečko

Mé reklamační kolečko začalo tak, že jsem si u značkových bot za bezmála tři tisíce korun všimla, že „nějak chodím v mokru“. Ano, kupovala jsem si boty s membránou, značkové, tudíž jsem si myslela, že i kvalitní. A protože jsem sportovně založená, nechtěla jsem boty nejlevnější.

Své nové, drahé, považované za kvalitní značkové boty, jsem ale téměř nenosila. Ve městě nebyla taková zima a tolik sněhu, a na hory jsem si vždy brala boty starší, onošené, kterých mi nebylo líto. A tak se stalo, že jsem až po dvou letech zjistila, že mé krásné, téměř nepoužívané boty mají v přední části obrovskou díru.

„Půjdu je reklamovat!“, naskočilo mi v hlavě. Ale ouha, boty byly dva dny po záruce! A tak došlo na taťku, který mi boty zalepil. Já v nich dál nechodím, protože se bojím, že taťkovo lepidlo nemá takovou moc, aby odolalo mokru a sněhu, který právě napadl. A tak jsem si koupila jiné, tentokrát docela levné kožené boty. Ty mám pouhý měsíc. U podrážky jsou dobré, drží, ale kůže na povrchu oněch ZIMNÍCH bot začala po týdnu praskat. S tím, že vyreklamuji alespoň je, jsem se odebrala zpět do obchodu, kde jsem boty koupila.

reklamační kolečko „Ale vy jste v nich chodila!“ zněl hlas mladičké paní prodavačky.„Ano, jsou to přece boty,“ odvětila jsem. Boty byly čistě umyté, párkrát vzaté na nohy, protože kůže na povrchu začala praskat téměř okamžitě, co botky opustily papundeklovou krabici. Nyní čekám, jak reklamaci zhodnotí firma, kam botky prodejna zaslala.

Mezitím jsem si ale koupila pračku. Automatickou pračku, dle referencí také věhlasné firmy. První praní bylo parádní. Pračka vyprala, vyždímala a já byla spokojená. Při druhém praní mi ale pračka prádlo neodstředila. Musela jsem dát samostatné ždímání, abych měla prádlo odstředěné. A tak to šlo pořád dokola. Když se mi jednoho dne pračka odmítla zapnout úplně, usoudila jsem, že je třeba volat opraváře ze záručního servisu. Ten přišel a byl hrozně milý. „Zapínání vyřešíme. Musíte třískat dvířky, a půjde to.“ „Prosím?“, nechápala jsem. Pan opravář mocně bouchl dvířky pračky, zmáčkl hlavní vypínač, a pračka se opravdu rozjela.

„A bez bouchání to nejde?“ ptala jsem se. Pan opravář vypnul pračku, otevřel ji a normálně ji zavřel. Zmáčkl znovu hlavní vypínač, a pračka nic. „Ne, bez bouchání to, jak vidíte, nejde.“

„Ale to se mi nelíbí!“ vyslovila jsem svou nevoli. „Buďte ráda, že pere aspoň tak!“ zpražil mě opravář.

„Pere, ale neždíme,“ připustila jsem. A tak pan opravář opět vypnul pračku, otevřel ji, zavřel s mocným bouchnutím dvířky, nastavil samostatné odstředění, zmáčkl hlavní vypínač, a pračka nic. Opravář kolenem přitiskl dvířka pračky, ta ale stávkovala dál. Bouchl do dvířek, nic. Po asi pátém bouchnutí se pračka rozsvítila a vesele začala pracovat. „To nechci!“ bránila jsem se. „Mám řídnutí kostí, při takových ranách se polámu dřív já, než pračka začne prát,“ lhala jsem, až se mi prášilo od pusy. „A tak vyměníme zámeček,“ pronesl pan opravář s milým úsměvem. „A co to ždímání?“ Opravář už méně nadšený zapnul odstředění a prázdná pračka předvedla, jak to umí roztočit. „Ždíme!“ zajásal. „Ale nemá co!“ bránila jsem se. „Když ždíme prázdná, bude i plná,“ řekl opravář a odešel s tím, že se ozve, až bude mít nový zámek.

Po deseti dnech jsem měla telefon. Pan opravář mi přijde namontovat zámek. Přišel, namontoval a při zavření pračky pračka opět nereagovala. Vypnul ji, bouchl jednou a ona se skutečně zapnula. „Zase boucháte!“ byla jsem nespokojená.

„Bez bouchání to nepůjde,“ řekl pan opravář, prodloužil mi o deset dní záruku a odkráčel. Nyní mám pračku, na kterou klepu, když chci prát. A odstřeďování? Od chvíle, kdy pan opravář odešel, si zapisuji, když mi pračka vyždíme. Ze šestnácti praní se tak stalo jen dvakrát. Ostatní prádlo jsem musela opakovaně nechávat odstřeďovat, některé i čtyřikrát. A tak jsem volala přímo do firmy, která nese jméno mé pračky. Tam mi dali kontakt na hlavního technika a od té doby čekám a čekám na jeho verdikt. Mezitím jsem zašla do prodejny, odkud pračku mám. Trvala jsem na odstoupení od smlouvy.

„Ale technik napsal, že odstřeďuje,“ bránil se pan prodavač. „Ano, ale prázdná. Dejte do ní byť jen ponožky, a máte smůlu.“ Když jsem pak sdělila, že se svých práv hodlám domáhat i u soudu, bylo mi řečeno, že „se na to podívají, spojí se s hlavním technikem a dají mi vědět“.

Tak nyní čekám už druhý týden, až se na to podívají, a nic se neděje. Neperu, a když, tak ručně. Když si totiž uvědomím, kolik práce budu mít při praní v oné imitaci pračky, kolik nervů mě to bude stát, říkám si, že jsem si za téměř deset tisíc mohla koupit spoustu, ale opravdu spoustu valch. Ušetřila bych elektrickou energii, nervy, starosti i čas.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete