Řekni mi, co čteš...

Jsem milovník detektivek? Řada edice detektivek by tomu napovídala, leč, kde je paní Agáta a její oblíbenci, známí vám alespoň z přemíry televizních inscenací, vytrvale znovu a znovu opakovaných, různě zdárně či méně zdárně upravovaných, obsazovaných někdy v souladu s dílem, vhodně, odpovídající, naopak jindy naprosto proti původní představě samotné paní autorky.

Kde je, ať uvedu příklad, vám známý, pan Suchet, tedy Hercule Poirot, slečna Marplová, Pentlička s manželem? Kde je Rex Stout? A proč tam není komisař Maigret? Vysvětlení je prosté, mé děti a jejich děti si oblíbily dílem ty, dílem ony autory tohoto žánru, tak jsem si nechal jen reprezentativní vzorek, no a podstatně větší, nevím, zda je vhodné použít slova „zbytek“ se přemístil do jiných knihoven. Mám výhodu, že již zapomínám  /citát z již vzpomenutého pana Horníčka/, takže i detektivku mohu číst stále dokola a jsem překvapen rozuzlením zápletky - někdy se divím, že není pachatelem pověstný zahradník.
Zmizela celá Zelená knižnica... Slovenská řada detektivek, vycházejících  v předstihu před českým vydáním,  poté, co se stala duplicitní, věnoval jsem ji, tuším,  do místního domova důchodců, spolu s dalšími dvěma kufry knih někdejšího Klubu čtenářů, dalších slovenských SPKK  a knihovny Máj. Pohnutky byly prosté, už jsem se k řadě knih nikdy nevracel, antikvárně  byly neprodejné, až na malé výjimky.  K těm patřily třeba knihy životopisné, ty si rozebrali hned  pracovníci antikvariátu, stejně jako kompletního Tarzana z říše opů, o kterého už vnukové nejevili zájem.           

Několikrát jsem pobýval v posledních letech v nemocnici, bylo mi líto, že v příručních knihovničkách je dosti malý a přestárlý výběr. Probůh, nic proti dílům jako „Jak se kalila ocel“ a pod., ale přece jen  jsem několika desítkami dobrodružnějších knih doplnil možnost výběru.  
    

Nejsem ani milovníkem příliš romantické literatury, natož velkých celků, jako je například JALNA, paní Mazo de la Roche, jejíž kompletní šestnáctka zaplňuje další půlregál. Ten má u mne v knihovně v podnájmu má žena a knihy jsem jí pořídil s určitou vzpomínkou na první poválečné roky, kdy povídání o Jalně bylo podpultovým zbožím. Autorka je psala na přeskáčku někdy od třicátých do šedesátých let, takže některé díly se k našim ženám dostaly značně opožděně. Konečně i Hvězdné války mají začátek uvedený jako poslední. Nejsem ani milovníkem starých tisků, jak byste mohli posuzovat z několika v kůži vázaných K.V.Raisů. Jsou z vydání s r. 1911-1919, s použitím starších kreseb Mikoláše Alše a byly po dvaceti Kčs před lety v ostravském antikvariátu - no, nekupte to...       

Nic moc mi neříkají ani další knihy mé ženy, autorek  paní Pilcherové, Bradfordové a Andrewsové. K čemu se vracím, je naopak  Haškův Josef Švejk, mám toho menšího s černobílými ilustracemi, ten větší, s barevnými Ladovými obrázky, zůstal v bytě mého syna.       
K ohmataným a tedy čteným dílkům patří „Cesty s tetičkou“ Grahama Greena, lékařské vzpomínání pana profesora Vondráčka, několik sci-fi antologií a křížovkářský slovník. Ostatní encyklopedie, Brehmův život zvířat, knihy rekordů a zajímavostí, ztratily svůj původní význam rozvojem IT a používáním tohoto počítače. A to jsem, prosím, zmíněného Brehma, šest svazků za šest stovek,  přitáhl z matičky stověžaté, někdy kolem roku 1965 velmi namáhavě, spolu s antikvárním globusem, který již rovněž zastaralý, ve sklepě se nacházející. Atlasy, kuchařské knihy, rady zahrádkářům, cestopisy a fantasy literatura jsou plody mé luštitelské činnosti a příčinou toho, že má drahá žena mi zakazuje soutěžit o knižní ceny - kam to budeme dávat, praví...     

Není se čemu divit, část spodního oddělení knihovny obsadily již další výhry, tentokrát dévédéček. Z knih jsou brány na milost jen pohádky, pro pravnučky, až prý vyrostou. Ta nejstarší má dvaapůl roku, tak to si tu ty knihy ještě poleží. Nejvíc ohmatané knihy, držící jen silou vůle, izolepy a PVC obalu? Tak to jsou prosím „Děti z Bullerbynu“ Astrid Lindgrenové s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, vydání z roku 1962. Provázely nás po několik let na prázdniny s našimi vnoučaty do podhůří Radhoště. A pak je to brožovaná „Sága  rodu Forsytů“, vydaná Odeonem v roce 1970. Donedávna tu byl poslední zbytek mých verneovek, myslím, že šlo o to dvacetitisícimílové putování pod mořem. Původně, jako ostatní, kupované v prvních poválečných letech. Byly to  knihy od Vilímka, s celoplátěnou červenou, zlatě vykládanou vazbou. Bůhsuď, kde je těmto knihám konec, byť byly opatřeny mým vlastnoručně, z gumové tiskárničky vyvedeným EX LIBRIS.

Věřím, že jsou ještě čteny, k tomu ostatně mají knihy sloužit, že? A jaký vlastně jsem, když víte, co čtu a nečtu?  A víte, zda jsem Vám něco nezatajil, případně zda už také nezapomínám? A jak jste na tom se čtením Vy, moji milí, moje milé?