Restaurace je mé království

Hned první den do naší restaurace přišla rodina se třemi dětmi. Mezi nimi byl i kluk. Rodiče si vybrali z jídelního lístku, nejstarší z dětí, holčička, si také vybrala. Nejmenší holčičce vybrala její maminka. Na řadě byl kluk. Byl už dost velký, aby si z lístku vybral sám. Místo toho štípal svou mladší sestru a pod stolem kopal do nohy tu starší. Matka ho napomenula šťouchnutím. Kluk vytáhl z úst žvýkačku, kterou chtěl nalepit na spodní stranu stolu. Táta mu uštědřil takový pohlavek, že spadl ze židle.

„Nevidíš, že se paní ptá, co chceš? Nebo ti vybereme sami!“

Kluk se ještě víc zatvrdil. Rodiče se omlouvali za svého syna. Je prý drzý, neposlouchá, a chtěli mu vybrat z jídelního lístku sami. A tak jsem přišla s jídelním lístkem ke klukovi.

„Co si dáte, pane?“

Váhavě se na mě podíval.

„Kdybyste náhodou nevěděl, máme tu parádní kuřátko. Nebo radši řízek?“

Kluk se zasmál, vybral si a já odešla. Když jsem jídlo přinášela, kluk zase ubližoval svým dvěma sestřičkám. Otec se natahoval k tomu, aby ho zase „ručně“ pokáral.

„Můžu?“ zastavila jsem ho.

„Tak, milý pane, mám pro vás ten řízek. Vybrala jsem ten nejlepší. Je to řízek pro gentlemana. Ten, kdo ho bude jíst, se musí taky tak chovat.“ Usmívala jsem se přitom, a tak kluk přijal mou hru. Za jídlo poděkoval. To se, dle jeho rodičů, jen tak nevidí. Své malé sestře podal ubrousek, když se ušpinila. A stačilo pár slušných slov, místo fyzických trestů.

Před časem do naší restaurace přišli staří manželé. Nikdo z personálu se nehnal, aby je obsloužil. Mají zkušenost, že tito starší lidé obvykle nenechají žádné spropitné. Váží si peněz víc než mladí, kteří jsou naopak štědří. Často vybírají to nejlevnější, a ještě špatně vidí, a tak takovým lidem často musí obsluha jídelní lístek předčítat. Tento pár tu navíc každý znal. Údajně dlouho vybírají, nechávají si přečíst celý lístek i s cenami několikrát, aby si nakonec vybrali to nejlevnější. Proto jsem k nim zamířila. Číst umím, to není problém. Můžeme být rádi, že se i takoví lidé přišli k nám najíst.

Slušně jsem pozdravila a zeptala se na přání. Paní mi skutečně vložila lístek do ruky a poprosila mě, abych jí ho „pomalu“ přečetla. Četla jsem pomalu, aby si vše mohli hosté zapamatovat. Ke každému jídlu jsem připojila nějakou poznámku. Co bylo tvrdší pro lidi se špatným chrupem, to jsem přiznala, a naopak vyzvedla dietní a méně tučná jídla. Upozornila je na možné alergeny.

„A co byste si dala vy?“ zeptala se nakonec paní. Přiznala jsem, že já jako milovník ryb miluji především lososa. Paní si jídlo skutečně dala, ač bylo jedním z nejdražších. I pán si vybral z menu luxusnější chod. Při placení mi dali štědré spropitné. Vůbec jsem nechápala.

„Vy jediná jste nám, totiž, přečetla celý jídelní lístek bez toho, abyste něco vynechala. Vaši kolegové nám vždy přečtou jen něco, abychom je nezdržovali. Jsou neochotní a dávají nám najevo, že jsme staří. Vy jste nám popřála dobrou chuť a po jídle se zeptala, jak nám chutná. S vámi jsme byli opravdu spokojení,“ řekla paní. „A ten losos byl opravdu lahůdka,“ spiklenecky na mě mrkla. Manželé poté odcházeli. Od té doby se stali mými stálými zákazníky. Vždy, když jsem v restauraci, přejí si obsloužit jen ode mne. Z fotografií znám už i jejich vnoučata. Jedno z nich přivedli také do naší restaurace, když bylo u nich na návštěvě. A tak tomu je už dva roky… Já totiž zůstala v restauraci. Nemůžu to hostům udělat, abych odešla. A těm stařečkům, co si na mě zvykli, už vůbec ne. Na točicí židli v kanceláři sedí teď jiná paní. Není to tak důležité, kdo vás obsluhuje těch pár minut na úřadě. Do naší restaurace chodí lidé opakovaně a je důležité, aby se zde cítili dobře. Se spokojenou duší pak lépe chutná.

Zjistila jsem, že není podstatné, co člověk dělá, ale jak to dělá. A já dělám svou práci s láskou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10