V noci mne vzbudila bouřka. V horách se hřmění pěkně rozléhá. A když se k tomu přidal ještě déšť, tak jsem radost neměla. Ráno ještě pořád pršelo a bylo pěkně zataženo. Normálně vidíme hory z postele, dnes ale nebylo vidět nic.

I smrky, které rostou asi pět metrů od penzionu, byly v mlžném oparu. Dcera se podívala z okna a řekla:„Asi nám někdo ukradl hory, tak to budu ještě ležet.“ Zhruba za půl hodiny vstala a přemýšlely jsme, co budeme dnes dělat. Déšť se trochu zmírnil, tak jsme se rozhodly, že pojedeme do Tatranské Lomnice. Električkou tam jsme hned.

Chvílemi prší, ale to nám při procházce po městě nevadí. Došly jsme až k hotelu Morava známému z filmu o odborářské rekreaci. Nedalo mi to a vešla jsem dovnitř. Uvítala mne prostorná hala a schodiště nahoru. Na recepci seděla mladá slečna. Při našem vstupu ani nezvedla hlavu a něco si psala. Jelikož sbíráme s dcerou turistická razítka, tak jsem se šla zeptat, zde tu také nějaké nemají. Slečna se na mne podívala s výrazem, který mi nepřišel moc příjemný. Razítko ale vyndala a sama mi ho otiskla do sešitu. Neřekla při tom ani slovo, ani na mé poděkování a pozdrav neodpověděla. Takový člověk by asi na recepci hotelu být neměl. Když jsme z hotelu odcházely, tak jsem si všimla nedaleko vstupních dveří pod přístřeškem starší paní.

Budete se asi divit, ale ona cvičila. V jedné ruce držela složený deštník a různě ruku zvedala a pokrčovala. Druhou rukou se přidržovala zdi. Vůbec jí nevadilo, že na ni někdo kouká a prší jí na záda. Hned jsem si vybavila scénu z filmu, kde rekreanti měli ráno rozcvičku na trávníku poblíž tohoto hotelu. Dceru zase zaujala vitrínka s aktivitami pro rekreanty. Například taneční večer ve stylu Retro, promítání filmů pro pamětníky, výlety po okolních městech, sportovní odpoledne. Vyprávěla jsem tedy dceři, jak dříve vypadaly rekreace pro pracující a jejich rodiny. Pravidelně jsme takto v době mého dětství jezdili. Na celý týden byl naplánován program, kdo ale nechtěl, tak se zapojovat nemusel. Vždy se tam užilo plno legrace a poznali jsme spoustu nových lidí. Ráda na to vzpomínám.

Při povídání jsme došly až k vyhlášené cukrárně. A protože se opět dost silně rozpršelo, tak jsme zašly dovnitř. Bylo to tam moc hezké, dětský koutek, spousta knih, pohodlná křesílka a hlavně výborné zmrzlinové poháry a zákusky. Poseděly jsme zde a vyčkávaly, zda přestane pršet. Déšť se trochu zmírnil, ale zataženo bylo pořád. Domluvily jsme se tedy s dcerou, že pojedeme električkou do Popradu. Zde jen mrholilo, tak jsme se šly projít po městě. Docela mne ale zklamalo. Památek tu moc není. Zaujaly mne jen dva kostelíky. Škoda, že jsou tak daleko od sebe. Historické centrum města tvoří Náměstí svatého Egídia s barokními a klasicistními domy z osmnáctého a devatenáctého století. Dominuje mu gotický římskokatolický Kostel svatého Egídia s dochovanými středověkými nástěnnými malbami. Zajímavá je i renesanční zvonice z roku 1658, která stojí hned vedle kostela. V části města Poprad Spišská Sobota je nádherný Kostel svatého Juraje z počátku třináctého století s velmi cenným vnitřním vybavením. Obzvlášť krásný je hlavní oltář od Mistra Pavla z Levoče. V blízkosti kostela je též zvonice. Prošly jsme se tedy po městě, poseděly chvíli pod stříškou na lavičce a jely zpět do Tatranské Lesné. Nakonec se udělalo hezky a vysvitlo sluníčko.

Ještěže jsme si zajistily v našem penzionu karty na neomezené jízdy na místní električku. Jinak bychom se při našem častém ježdění asi nedoplatily.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10