Rodiči se nerodíme, rodiči se stáváme

Ve všem jasno jsem měla, když jsem si při studiu techniky doplňovala studium o obor pedagogiky a psychologie. „Nechápu, proč rodiče s tou výchovou toho tolik nadělají“, usmívala jsem se shovívavě, vida bezradné rodiče, když jsem někde hlídala děti. Naštěstí jsem měla tolik rozumu, abych neudílela nevyžádané rady.

Vše se změnilo náhle, při prvním dětském pláči, který zněl naším bytem. Bylo tu dítě, největší radost i starost, největší láska i trápení mého nového rodičovského světa a jednoduché nebylo nic… Začínala jsem postupně chápat, že rodičovství je o mně, o vztahu partnerů, o růstu osobnosti, o celoživotním poslání i povolání, že rodiči se prostě nerodíme, ale stáváme postupně.

Pochopila jsem, že znalosti a vzdělání jsou jedna věc, ale zkušenost a život jsou věc druhá a obojí je neoddělitelné. Učila jsem se pokoře. Přestože jsem matkou dnes již téměř dospělých dětí, stále si kladu otázky a hledám odpovědi . Seminář Rodiči se nerodíme, rodiči se stáváme se zamýšlí nad tématem pozitivní ho rodičovství z pohledu vztahů, těch nejdůležitějších vztahů našeho života, vztahů partnerských a vztahu  rodičů a dětí. Na počátku života každého člověka je vztah – vztah jeho rodičů.

Právě on je určujícím momentem vstupu dítěte do života. Vztah pevné, trvalé lásky dává dítěti pocit jistoty, bezpečí. Již v prenatálním stavu dítě potkává svou matku a skrze ni svého otce. Vytváří si pocit jistoty, nejistoty, skrze vztah ke klíčové osobě (nejčastěji matka) vztah k sobě, druhým i světu. Už malý človíček potřebuje prožít bezpodmínečné přijetí, lásku, která říká, mám tě rád takového jaký jsi, když se směješ, když pláčeš, když jsi milý i když jsi nesnesitelný. Jsi můj navždy.

Touha po lásce bez podmínek v nás přetrvává celý život. To ona nás „staví na nohy“ v naší dospělosti. Život vždy není ideální. Na počátku života nemusí být idylický vztah. Naším úkolem je, abychom dítěti vytvořili v rámci možností podmínky co nejlepší! 

Narodil se syn. Nespal, křičel ve dne v noci, krásný, ale neklidný. V těhotenství jsem měla nemocné ledviny, porod do vody v přítomnosti otce se nekonal. Vše bylo jinak, omotaná pupeční šňůra a jedno neklidné dítě bylo na světě. Stala jsem se matkou a vyvařovala vše, co se vyvařit dalo, žehlila, oprašovala, četla stohy knih. Chtěla jsem být dokonalá! Učila jsem se a můj syn se mnou. Přežil všechnu moji nezkušenost- děti přežívají naše chyby. Potřebují hlavně naši lásku, lásku bez podmínek a tu jsem se mu snažila dát.

Co je na výchově nejtěžší? Nechat vychovávat život. Dítě učíme a ukázňujeme také metodou důsledků . Někdy musíme nechat dítě dělat chyby a prožít důsledky těchto chyb: připálený prstík, rozbité koleno, zkaženou hračku. Pamatujeme si cca 30% toho, co vidíme, 20% toho, co slyšíme, až 70% toho, co jsme řekli, cca 90% toho, co jsme prožili. Děti mohou zapomenout, co všechno jsme jim říkali, ale nikdy nezapomenou , jak se s námi cítili. Puberta může otřást jejich světem, ale nezboří ho, máme-li pevný vztah.

Milé maminky, možná je to k úsměvu, ale už nyní u kočárku dítěte, vychováváte jeho pubertu. Možná je to k úsměvu, milí rodiče, ale už nyní vedete dítě k úspěšnému životu v dospělosti. Jdeme s našimi dětmi krok za krokem a jsme –li skutečnými rodiči, tak to bude až do smrti. Jdeme krůček za krůčkem k plné roli rodičovství. Zastavení nad jednotlivými etapami naší cesty nás čeká v semináři Rodiči se nerodíme, rodiči se stáváme.

Autor: Ing. Mgr. Marie Nováková
Zdroj: Respekt k porodu.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout