A přece se známe...

Před sedmi lety jsem změnila zaměstnání. Nastoupila jsem do oboru, v kterém jsem neměla skoro žádné zkušenosti. Plně jsem se tedy vrhla do práce a snažila se co nejrychleji zapracovat. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem pracovala ve větší firmě. Předtím jsem byla vždy v menších firmách, kde jsme se všichni dobře znali. To mi bylo bližší. Teď jsem potkávala na chodbách lidi a nevěděla ani, do které kanceláře patří, natož jak se jmenují. Začátky byly dost těžké. V tom návalu práce a seznamování se se vším, jsem zaregistrovala jednu paní, která mi byla strašně povědomá. Vůbec jsem ale nevěděla, odkud bych ji mohla znát.

Zhruba po týdnu mi to nedalo a zeptala jsem se jí. Ona se usmála a přiznala, že má také pocit, že jsme se už někde musely potkat. Řekla mi, kam chodila do školy a o své dceři, já totéž, ale na nic jsme nepřišly. Potom mi řekla, kde dříve pracovala. To mi také nic nepřipomnělo. Já jsem tedy řekla název firmy, kde jsem pracovala před mateřskou dovolenou. V okamžiku, když jsem to vyslovila, tak se mi vybavil kolega Jirka. Přesně ten samý úsměv, dolíčky ve tvářích a jiskřičky v očích. Moje nová kolegyně se na mne nyní smála a oči jí jen svítily. „Tam pracoval můj bratr…“ Ani jsem ji nenechala domluvit a řekla: „Jirka.“ To už rozesmálo i mne, tak dlouho jsme přemýšlely, až jsme se dobraly cíle. Tady by mohl příběh končit, ale pokračuje dále.

Zhruba před třemi lety chodila dcera na prázdninovou brigádu. Vyprávěla, kolik tam poznala nových kamarádek a kamarádů. Střídalo se tam asi deset studentů jejího věku. Jednou se zmínila o nějakém Vítkovi. Znám pouze jednoho chlapce tohoto jména, tedy spíše jeho rodiče. Tatínkem je onen kolega Jirka a maminka kolegyně, která zde také pracovala. Po pár dotazech jsem byla přesvědčená, že Vítek, o kterém dcera mluvila, je určitě jejich syn. Dcera mi ale pořád tvrdila, že je nemůžu znát, že by to byla moc velká náhoda. Asi za dva dny ale přišla s tím, že jsem měla pravdu. Nedalo jí to a Vítka se na rodiče zeptala. Oba se tomu smáli.

Je to zvláštní, jak se lidé potkávají, rozchází a zase se někdy někde nečekaně setkají. Když jsem začala dceru vodit do školy, tak jsem někdy měla pocit, že jsem se vrátila do základní školy. Potkávala jsem tam totiž své vrstevníky, kteří tam také vodili své děti. A když jsme se sešli na školním srazu, tak jsme zjistili, jak blízko někteří z nás k sobě mají. Přes sourozence, děti, kamarády jsme vlastně o sobě vždy věděli, jen nám někdy trvalo déle, než jsme si ujasnili, že jde opravdu o spolužáka. Je to ale moc hezké.

Jaa123 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete