Ani nevím,
kdo s tím přišel. Od mala miluji turistiku, a tak jsem s plánem pár
nadšenců, že letos navštívíme Plzeň, kde se koná tradiční turistická akce „Poslední
puchýř“, souhlasila. Přihlásili jsme se a těšili se, že si dáme do těla, poznáme
vzdálenou Plzeň a užijeme spoustu legrace.
V naší partě byli dva sotva dvacetiletí mladíci, Jarek a Marek, pár mých vrstevníků, v tzv. středním věku, ale také tři senioři. Pan Pavel má šedesát, Jaruška s Petrem brzy oslaví sedmdesátiny. Všichni jsou ale zkušenými turisty, a tak jsem měla pocit, že nejméně zkušenou jsem právě já. Absolvovala jsem sice pár náročných výšlapů, to vše ale bylo před narozením mého syna, s kterým dnes krutě tříská puberta. Od jeho narození jsem začala spíše s relaxačním popolézáním po horách, jak to sama nazývám. Do vláčku z Moravy do Čech jsme nastoupili ve velmi dobré náladě. Ubytování bylo zajištěno a já se těšila na prima tři dny. Naši dva mladíčci Jarek a Marek nás bavili hrou na kytaru a my střídavě zpívali a posilňovali se zásobami z útrob našich batohů, toren a ostatních zavazadel.
Závod se konal hned druhý den. Na výběr bylo šest délek pěších túr. Ty kolem deseti kilometrů jsme zavrhli. Přece jsme se neštrachali přes půl republiky proto, abychom popošli pár kroků? Většina se rozhodla pro nejdelší, padesátikilometrovou trasu. „Ujdete to všichni?“, zeptal se nejstarší z nás, 69letý Petr. Nebyla jsem si jistá. Chodívala jsem i přes padesát kilometrů, problém ale byl, že kdysi. Jarkem a Markem jsem si byla jistá, jsou přece nejmladší. Jaruška, Petr a Pavel byli ale již v úctyhodném věku na to, aby se takto plahočili po horách. Když ale všichni nadšeně přikyvovali, jako by jim někdo nabízel zbytečný milion, dala jsem se strhnout a zahalasila: „Jasně!“ Abych dodala svým slovům důležitost, dodala jsem ještě: „Nejsme přece žádná béčka?“ Pochod se tradičně koná v listopadu, a tak odpadne strach z potu stékajícího po čele. Ujdu to! Když to ujde Petr, Jaruška a pan Pavel, musím to ujít také!
S perfektně uvázanými pohorkami jsme vyrazili. Naše parta z Moravy
byla znamenitě vybavená. Věděli jsme, že Jarek a Marek nesou s sebou zásobu
slivovičky, aby bylo veseleji do kroku, paní Jaruška napekla domácí koláčky a
my ostatní jsme byli také zásobeni. Prvních třicet kilometrů jsme ušli v pohodě.
Kupodivu naši partu vedli ti nejstarší: První kráčel pan Pavel, v jeho závěsu
Petr s Jaruškou, až poté šli všichni ostatní. Jarek s Markem se
drželi jako poslední a zdálo se mi, že poslední kilometry těžce rozdýchávají.
Já se držela jen tak, tak, protože se už ozývalo mé operované koleno, kdy jsem
si, také na horách, praskla při jednom výšlapu meniskus. Trasa nevedla moc z kopce,
a tak se to dalo vydržet. Po čtyřicátém kilometru zavelel Jarek a Marek k přestávce.
„Máme tu ještě tu slivovičku!“, zvedl významně prst Jarek. „Tak to si nenechám
ujít!“, pokračoval Marek. My ostatní neměli na alkohol chuť. A tak jsme nechali
Jarka a Marka vzadu, že nás určitě, mlaďoši plní života, dojdou. Poslední tři
kilometry jsme se sotva plazili. To paní Jaruška a pan Petr ožívali. Začali
zpívat pro povzbuzení nás ostatních „Beskyde, Beskyde“, snad aby ukázali, odkud
přijeli. Jarek a Marek nás zatím nedohnali. Vyčerpaní jsme dorazili do cíle,
kde se konala malá slavnost. Jen dva nejmladší tu s námi nebyli. Ti
dorazili až večer, mírně se motajíc. Chtěli objímat paní Jarušku, zvali ji k tanci,
přestože nikde žádná hudba nehrála, a volali: „Vivat, vyhráli jsme!“ To ta
jejich slivovička. Pak jsme se ještě zúčastnili slavnostního předání štafety
dalšímu městu. A pilo se opět. Jarek a Marek nebyli pozadu, a tak jsme my
ostatní měli co dělat, abychom naše hochy z Moravy dotáhli na hotelový
pokoj. A druhý den se jelo domů.
Odvezla jsem si skvělé vzpomínky, jen už vím, že příště na „Posledním puchýři“ zvolím, pro jistotu, kratší trasu. Těch 22 kilometrů mě láká víc. A hlavně už žádný alkohol. Už se těším, že se zde zase uvidím s paní Jaruškou a pány Petrem a Pavlem. Ogaři Jarek a Marek prý radši zůstanou na Moravě v příjemné hospůdce.
…A pak, že má mládí zelenou…
ChytráŽena.cz