Geocachingu jsme se s dcerou začaly věnovat letos
v únoru. Protože byla poměrně teplá zima, tak jsme nejezdily na hory.
Vymýšlely jsme tedy, čemu se budeme přes zimu věnovat. Dcera jednou přišla
s tím, že na internetu narazila na stránky o geocachingu. Po prostudování základních informací nás to
nadchlo. Hlavně nás překvapilo, kolik keší je ukryto v našem okolí. Při
nejbližším volném odpoledni jsme vyrazily za naší první keškou. Dcera dokonce
zjistila, že ji založila její bývalá spolužačka.
Jelikož okolí dobře známe, šly jsme na jisto. Až na místě jsme chvíli přemýšlely o nápovědě, kterou jsme našly na internetu. Po krátké poradě byla volba jednoznačná. Hned na první pokus jsme kešku ulovily. Tento úspěch nás tak povzbudil, že jsme o víkendu vyrazily za dalšími keškami. Opět se nám dařilo.
Již jsme si myslely, jak je to vlastně jednoduché. Později se nám ale stalo, že jsme chodily v místech, kde by keška měla být a pořád nic nenalézaly. Byly jsme tam asi třikrát a pořád nic. V ten okamžik jsme se rozhodovaly, jestli se na to nevykašleme a začneme provozovat jinou aktivitu. Nakonec jsme se dohodly, že si koupíme nějakou levnější navigaci a zkusíme to znovu. A ejhle, s navigací jsme ji našly hned. Když si uvědomím, že jsme kolem ní tolikrát prošly a neviděly ji. Prostě je třeba se pořádně dívat a sledovat, co tam nepatří, co je nelogické nebo zvláštní, až nápadné. Navigace nám jen udá přibližné místo, dokončení zůstává na nás.
Jeden víkend jsme se vypravily na druhý konec našeho města k rozhledně. Měly by tu být dvě kešky poměrně blízko u sebe. Přicházíme k místu, kde by asi tak mohla jedna u nich být. Navigace ukazuje cíl za 6, 5, 4, 3 metry. A najednou opět skočí na 5 metrů. Co se děje? Asi nepřesnost přístroje a zároveň jsme byly na kraji lesa a ještě k tomu foukal vítr. Začaly jsme se tedy více rozhlížet v nejbližším okolí místa, kde nám navigace ukazovala tři metry do cíle. Najednou jsem zpozorovala muže se synem asi v našem věku, kteří také hledí do nějakého přístroje a blíží se k nám. Když jsme se míjeli, bylo úplně jasné, že jdou za stejným cílem jako my. O to více jsme s dcerou chtěly být lepší. Dcera koukala do navigace a pomalu postupovala podle šipečky, která jí udávala směr. Já jsem naopak začala více sledovat okolí a hledala pařez s kořeny, jak bylo v nápovědě. Mozkové závity se rozjely naplno. Hledejte v lese pařez s kořeny. Na první pohled hloupost, protože jich tam je plno. Potom mne ale napadlo, že ty kořeny musejí být asi nějak zvláštní, když to zdůrazňují v nápovědě. Po očku jsem sledovala naše „soupeře“. Chlapec byl neustále zahleděn do navigace a tatínek stál a sledoval okolí. Ihned jsem si pomyslela: generace našich dětí spoléhá jen na elektroniku, dospělí spíše na vlastní úsudek. No a jak si myslíte, že to dopadlo. Nechci se chlubit, ale našla jsem ji. Když jsem zavolala na dceru a ukázala jí místo, kde si myslím, že keška je, zajásala. Zato naši „soupeři“ jen poodcházeli a tatínek utrousil: „Tak jsme měli smůlu“. Kešku jsme vyndaly, zapsaly se a dcera si vyměnila figurku na památku.
Po tomto úspěchu jsme natěšené vykročily za druhou keškou. Blížíme se k cíli a vidíme, že v místech, kde by asi tak mohla být, někdo chodí. Přicházíme blíž a vidíme naše známé „hledače“. Navrhla jsem dceři, že si sedneme na lavičku a dáme jim čas na hledání, když jsme je předtím předběhly. Asi po půl hodině jsme se zvedly a šly hledat. Chlapec s tatínkem tu ještě byli a hledali. Když nás uviděli, jen se po sobě podívali a syn řekl: „Navigace je k ničemu, vůbec nám nepomohla“. Navrhla jsem jim, že to zkusíme společně. Po chvíli to ale vzdali. My s dcerou jsme hledaly asi dvacet minut. Tentokrát ji našla dcera. Prý si položila otázku: „Kdybych chtěla být neviditelná keška, kam bych se asi tak schovala?“ Byla v trávě pod kamenem. Toto místo jsme několikrát prošly, ale vždy jsme kámen minuly bez povšimnutí.
ChytráŽena.cz