Bouřka v Tatrách

Celá naše rodina má velmi ráda turistiku. Odmala jsme k ní s manželem vedli i naše děti. Zpočátku se spíše nosily, později jsme jim přizpůsobovali délku tras a teď už ony přizpůsobují délky výletů našim možnostem.

Když jim bylo asi 7 a 9 let, byli jsme všichni na dovolené v Tatrách. Ubytovali jsme se ve Starém Smokovci. Jednou jsme se rozhodli pro túru z Popradského plesa po Tatranské magistrále zpět do Smokovce. Vyjeli jsme brzy ráno vláčkem a už kolem deváté hodiny jsme byli u Popradského plesa. Pokochali jsme se pohledem na jezero, občerstvili se a vydali se dál. Čekal nás výstup do sedla pod Ostrvou. Cesta se zdála být nekonečná, ale před polednem jsme byli nahoře. Výhled stál za to, jen v dálce se začaly objevovat tmavé mraky. Odpočinuli jsme si, vyfotili se, něco málo snědli, když se začal zvedat vítr a mraky se hrozivě přiblížily. Byly velké a těžké a z dáli jsme zaslechli hřmění. Děti znejistěly. Široko daleko žádná chata a bouřka se hnala přímo na nás. Preventivně jsme z batohu vytáhli pláštěnky a s dětmi jsme se domluvili, že půjdeme dál, a kdyby se bouřka opravdu přiblížila až k nám, že nejbezpečnější bude si dřepnout, nebo ještě lépe si lehnout na zem.

Vyrazili jsme. Vítr zesílil a začaly padat první kapky. Tehdy jsme měli ještě takové ty „jednorázové“ pláštěnky. Tenké, igelitové, bez zapínání, v pase stáhnuté jen páskem. Stačilo pár poryvů větru a pláštěnka se roztrhla a vlála za námi. Museli jsme vypadat jako čtyři splašené divoženky. Všichni ostatní turisté najednou někam zmizeli a my jsme sami utíkali magistrálou a za námi vlály barevné pláštěnky.

Nikdy předtím jsem si neuměla představit, jak velkou rychlostí dokáže utíkat vystrašené dítě. Držela jsem dcerku za ruku a klopýtala za ní po kamenech. Ona snad v tu chvíli měla křídla. Snažila jsem se tvářit hrdinně, ale byla ve mně malá dušička. Při každém zablesknutí ke mně dcerka otočila hlavu a zeptala se: „Už?“ To znamenalo, jestli už zalehneme. Když jsem se podívala pod nohy, kde všude bylo plno vody, odpověděla jsem: „Ještě ne.“  A běžely jsme dál. Bouřka si to naštěstí po chvíli rozmyslela a stočila se stranou. Asi po hodině vysvitlo sluníčko. Posbírali jsme cáry pláštěnek, uklidnili se a zbytek cesty už proběhl v pohodě. Až na promočené oblečení a boty.

Ale ještě dlouho jsem před sebou viděla dvě vyděšené oči a slyšela otázku: „Už?“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10