Bylo to jen o knoflík

Když byl můj syn ještě malý, vyváděl různé skopičiny. O maléry, pokud se jedná o Péťu, nebylo nikdy nouze. Jako tenkrát. Petr byl ve školce, a tak jsem mohla být v klidu. Jak se ukázalo, ke klidu nebyl důvod.

Paní učitelka se věnovala dětem ve třídě, když se Petr s kamarádem domluvil, že si zasoutěží v běhu. Oba tvrdili, že vyhrají. Venku ale pršelo, bylo nevlídno, a tak se děti dohodly, že nenápadně zmizí alespoň na chodbu. Kluci se vytratili. Chodba školky jim pro ten den musela stačit. Oba se rozběhli a utíkali k hlavnímu vchodu. Péťa vedl. Když ale běželi kolem záchodků, Petr v bavlněné košilce na knoflíky se zachytil o jednu z klik. Košilka se navlékla na kliku a Petr zůstal stát. Pak ale knoflíky povolily, a jak byl Petr rozběhnutý, setrvačností sebou praštil do druhých dveří. Při pádu si ovšem roztrhl obočí. Obočí hodně krvácelo, Petr strašně řval, a tak paní učitelka hodila klučíka do svého osobního auta a vezla ho rovnou do nemocnice. Na chirurgii Petrovi obočí sešili, a já si syna vyzvedla místo ve školce na chirurgii. Aby na bolest zapomněl, vzala jsem ho cestou domů na zmrzlinu. Petr si tak sedí v cukrárně u zmrzlinového poháru, a najednou pronesl: „Prohrál jsem, ale bylo to jen o knoflíky!“

Od té doby říkáme, když nám něco jen o chloupek uteče, že to bylo jen o knoflík.

Knoflíky hrály roli ještě v jednom příběhu. Děti si odmalička spořily do kasičky. Jakmile dostaly nějaký drobný penízek od nás nebo od babiček a dědečků, případně od strýčků a tetiček, bylo jen na nich, jestli si za penízek něco koupí, nebo si ho hodí do kasičky, a pak si koupí něco pořádného.

Dcera Lucinka si pečlivě spořila a málokdy si koupila nějakou tu sladkost. Zato Petr si vždy hned koupil žvýkačky, bonbóny nebo jinou sladkou dobrotu, a jen pokud mu něco zbylo, hodil drobný peníz do kasičky. Brzy ovšem Petr záviděl své sestřičce, že její kasička krásně chrastí, zatímco jeho pár penízků jen slabě cinká. Tehdy si vyhlédl v obchodě novou hračku. Podobných měl doma ale už spoustu.

„Chceš-li ji, tak si ji kup. Máš přece kasičku?“ odbyla jsem tehdy syna. O to víc jsem byla překvapená, když Petr za pár dní přišel s hračkou.

„Kde jsi na ni vzal?“ ptala jsem se.

„Z kasičky.“

Ihned jsem pojala podezření, že Petr vyplenil kasičku své mladší sestřičky. Proto jsem její kasičkou zatřásla. Byla ale téměř plná. Asi si skutečně syn na hračku ušetřil.

Za čas Lucinka chtěla novou panenku. „Máš dost penízků v kasičce, můžeš si ji koupit,“ řekla jsem.

O chvíli později se z dětského pokoje ozval nešťastný pláč. Lucinčina kasička byla plná knoflíků! Ihned jsem věděla, odkud vítr fouká.

Petr se pod tíhou důkazů přiznal. Doufal prý, že našetří a vrátí sestře penízky dřív, než přijde na to, že jí peníze vzal a nacpal do kasičky obyčejné knoflíky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10