Černý pasažér

Je to už téměř sedm let, co jsem se vracel vlakem z návštěvy mladší dcery. Unaven jsem v podvečer zavřel dveře prázdného kupé a spočinul na sedadle vlaku. Hlava mi klesala na rameno, když jsem uslyšel podivné vrzání a škrábání. Otevřel jsem oči a hleděl ven. Domníval jsem se, že se něco děje vně vlaku. Ale venku jsem nic nezvyklého neviděl a zvuky také ustaly. Opět jsem se zakuklil jako housenka a snažil se maličko si odpočinout.

Bylo ticho a já usínal. Najednou tu byly zvuky opět. Tentokrát jsem už věděl, že je vyluzuje něco v mém kupé. Rozhlédl jsem se kolem sebe, zavrtěl na sedadle a ucítil podivné šťouchance do odvrácené tváře mého já. To mě nejdřív vylekalo. Něco bylo pod sedadlem vlaku. Jsem chlap! A tak jsem se opatrně sehnul k podlaze a zapátral pohledem pod sedadlem. Uviděl jsem pohled dvou vystrašených očí. Pod sedadlem vlaku byl malý pes pouliční směsi. Koulel na mě oči a já pozoroval jeho. V té době to bylo pár měsíců, kdy se můj milovaný pes odebral do psího nebe, a já se zařekl, že dalšího psa nechci.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se psa, jako by mi mohl odpovědět. Naklonil hlavičku a popošel na kraj sedačky. Vytáhl jsem ho ven a zjistil jsem, že je to sotva odrostlé štěně. Nebránilo se. Položil jsem pejska na klín a hladil ho. V tu chvíli v jedné ze stanic přistoupil další cestující.

„Máte tu volno?“ zeptal se senior o hůlce.

„Ano, mám,“ odpověděl jsem.

Chlapík sledoval pejska na mém klíně. „To se může, cestovat se psem?“ zeptal se.

„Jistě, že se to může.“

„Ale takový pes musí mít náhubek, že?“ ptal se muž dál.

„Ano, takový pes by měl mít náhubek,“ připustil jsem.

„A tento náhubek nemá.“

„Ne, nemá. To totiž není můj pes,“ řekl jsem a položil pejska na zem.

„A čí je?“ ptal se cestující.

„Nevím. Právě jsem ho našel.“

„Tak to musíme zavolat průvodčí, ať to psisko vyhodí,“ řekl muž a s odporem zavadil špičkou boty o pejska. Ten se nebránil a šel se schovat ke mně. Opět jsem pejska zvedl na klín.

„Berte to, že je můj. A přestaňte do toho pejska kopat,“ řekl jsem.

„Tak to musí mít určitě jízdenku,“ zase muž.

„Ano, kdyby byl můj, měl by mít jízdenku,“ řekl jsem.

Muž byl nepříjemný, zapšklý. Takovému člověku bych nesvěřil ani plyšáka. Chvilku jsme se dohadovali o bezprizorním pejskovi, když do kupé vešla průvodčí.

„Kontrola jízdenek,“ usmála se. Pejsek se šel opět schovat pod sedadlo. Čekal jsem, že muž na psa upozorní. Odevzdal ale svůj cestovní doklad průvodčí a mlčel. Když žena opět odešla, pustil se opět do mě: „A jízdenku pro psa jste neukázal.“

„Ne, neukázal. Taky žádnou nemám.“

„Tak to se mělo hlásit!“ rozčiloval se muž. Pejsek opět vyšel zpod sedadla a usadil se u mé nohy.

„Ano, to jste mohl hlásit. Promarnil jste svou šanci,“ řekl jsem a odcházel z kupé. Měl jsem před sebou ještě tři zastávky, ale raději jsem je se psem v náručí strávil na chodbičce vlaku.

Když jsem vystoupil, postavil jsem štěně na zem. „Co s tebou?“ zeptal jsem se. Štěně udělalo loužičku uprostřed nástupiště. Jedna paní se pohoršovala, že nechám psa čurat na nástupiště. A tak jsem psa opět drapl pod ruku a kráčel s ním pryč. Než jsem došel domů pěšky, autobus z nádraží by mě asi se psem bez náhubku nevzal, bylo mi jasné, že mám nového psa. Maxík žije v naší domácnosti už sedmým rokem. Je to pes senior, těší se dobrému zdraví, a je mi nesmírně věrný. Inu, zachráněný černý pasažér.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10