Chaloupka v náručí hor

Měli jsme s manželem krásnou chaloupku na horách. No, chaloupku…takový malý, svépomocí sestavený přístřešek. Koupili jsme pozemek v místě, kam jsme spolu chodívali na výšlapy. Okouzlující výhled na nejvyšší horu Moravských Beskyd, královnu Lysou, nás přiměl k tomu zakotvit zde.

Od jara, přes celé léto až do podzimu jsme zde pobývali. Koupili jsme si sem i kočičku. Byl to kocour, říkali jsme mu pro jeho zlatavý kožíšek Zrzounek. A kupodivu si zvykl i v paneláku. Na zimu jsme se vraceli do panelákového bytu, přečkat mrazy, zazimovat, jak říkával můj muž, abychom se s prvním jarním táním opět vrátili do hor. Kolem chaloupky vznikla postupně malá zahrádka, na které jsem si pěstovala zeleninu do polévky a kytičky pro potěchu oka i duše. Bylo nám zde moc krásně.

Když Zrzounek odešel do kočičího nebe, udělali jsme mu v rohu zahrádky hrobeček a pořídili jsme si Drobka. Drobek byl šedivý kocour, mnohem menší, než Zrzounek. Pro svou drobnou postavičku získal i jméno. I on si zvykl trávit čas s námi na horách.

Pak manžel vážněji onemocněl. Jeho onemocnění postihovalo pohybové ústrojí a my se museli rozloučit nejen s výšlapy po horách, které jsme vždy měli tak rádi, ale také s chaloupkou. Tajně jsem to obrečela, manželovo zdraví je ale důležitější. Pamatuji si, jak jsem se loučila s řadou slunečnic u dřevěného plůtku. Mou láskou byly vždy slunečnice. Majestátně stály a kývaly nám ve vánku na pozdrav. Jako by tušily, že se sem už nevrátíme. Jejich listy šuměly ve větru, šeptaly „na shledanou“ a poslední noc na chatičce odešel i Drobek. Nevím, jestli se otrávil, tušil, že nevíme, co s ním, ale ráno jsme ho našli mrtvého před dveřmi. I Drobek spočinul v rohu zahrádky, snad aby tam Zrzounek nezůstal sám. Co ale s chaloupkou?

Mám, nebo měla jsem, dávného přítele. Byl to můj kamarád už od dětství. Kdysi se o mě dokonce ucházel. Jenže Vojta je tvrdý chlap. Je to takový ten tvrďák, který nikdy nekoupí ženě kytku, nikdy jí neřekne krásné slůvko, nepohladí. On je pán a žena je od toho, aby se o něj starala. A to ne, to není nic pro mě. Našla jsem si svého muže právě proto, že jsme partnery. On mě dokáže hýčkat, rozmazlovat, krásně mě oslovit i ochránit a já se za to o něj starám. Peru mu, zašívám i vařím, uklízím náš byt ne proto, že jsem žena, ale abych z našeho panelákového bytu udělala domov, vnesla do něj cit a příjemno. A abych mu udělala radost, stejně tak, jako dělá on radost mně. Vojtu jsem měla vždy jako kamaráda. Občas nám pomohl, když jsme naši chaloupku budovali. Občas za námi přijel na společné grilování, nebo jsme navštívili my jeho. Stal se naším rodinným přítelem. A tak, když jsme museli naši chaloupku v horách opustit, nás napadl právě Vojta. Třeba by ji chtěl? A taky na zahrádce odpočívají oba naši zvířecí miláčci. Máme tam kus srdce a neuměla jsem si představit, že chaloupku předáme cizím lidem.

Zavolala jsem Vojtovi.

„A za kolik?“ zajímal se Vojta, který měl vždy v hlavě kalkulačku.

Nechtěla jsem na chaloupce vydělat. Postavili jsme si ji sami a materiál nás moc nestál. Byly to sice litry a litry potu, dny a dny času, stálo nás to spoustu mozolů a práce. Ale víc mi záleželo na tom, aby v chaloupce přebýval člověk, který ji bude mít rád. A tak jsem plácla cenu zhruba čtvrtinovou, než jakou chaloupka se zahrádkou má.

„Ty ses zbláznila?“ ptal se muž.

„To ji můžeš Vojtovi rovnou darovat,“ doplnil smutně a složil ruce v klín. To jeho nemoc propukla naplno a seděl už na invalidním křesle.

„Tak si ji máme nechat? Budeme tlačit křeslo do kopce?“ rozplakala jsem se. „A jak budeš takto lézt po střeše, dělat stolařinu, zedničinu, zahradničinu, instalateřinu a vše, co bude na chalupě třeba?“ ptala jsem se a byla jsem zoufalá. „Máme tam kocourky,“ doplnila jsem už víc pro sebe.

Manžel mě pozoroval, pokusil se vstát z vozíku, ale opět těžce dopadl zpět.

„Máš pravdu, je důležité, aby měl chaloupku někdo rád,“ řekl. „Pamatuješ si přece, co krásného jsme tam zažili. Vzpomínáš, jak jsme tam trávili první víkend? Promilovali jsme ho a bylo nám tam moc krásně.“

Jasně, že jsem si vzpomínala. Chaloupka byla naše štěstí. Tam jsme žili naplno, bylo nám tam krásně.

„A můžeme tam za Vojtou občas zajet na grilování, tak jako jezdil on za námi,“ řekl manžel.

„To můžeme,“ přisvědčila jsem a objali jsme se.

S Vojtou jsme se dohodli na směšné ceně.

„Udělám tam krb a budu tam grilovat, budete za mnou jezdit, klidně tam můžete trávit víkend. Chaloupka bude v dobrých rukách,“ spřádal plány Vojta.

A tak jsme začali vyřizovat přepsání chaloupky.

„Až bude moje, pošlu vám peníze na účet,“ řekl pak Vojta.

Myslela jsem, že nám dá peníze hned, byla to směšná částka. Byl to ale přítel, a tak jsem přikývla.

Pár dní zabralo vyřizování přepisu. Vojtovi jsme dali už klíče od chaloupky.

„Máme tam ještě nádobí, nějaký nábytek, který si chceme nechat, oblečení i boty,“ řekla jsem.

„Ale nářadí, konve a vše na zahrádku, tu almaru v chodbě a další věci ti necháme.“

Vojta přikývl, promnul si ruce a zdál se být spokojený. Bodejť ne, když mu chata spadla do klína a on dobře věděl, jakou má skutečnou hodnotu.

„Jen ji neprodávej a nechej si ji pro sebe. Našli jsme tam štěstí,“ řekl manžel.

„Ne, nikdy ji neprodám. A to oblečení, boty a věci, které si budete brát, ty vám přivezu, ať tam nemusíte jezdit jen kvůli nim,“ řekl Vojta.

Chaloupka se přepsala na Vojtu a my stále neměli ani své věci, ani peníze.

„Kdy nám je dáš?“ ptala jsem se a myslela na směšnou částku. „Pošlu ti číslo účtu.“

„Já, já…jsem teď v Německu, služebně, dám vám je, až přijedu, osobně,“ řekl do telefonu.

„Dobře,“ řekla jsem. Vojta je přece kamarád.

Tři týdny se nám neozval. Chtěli jsme udělat v bytě nějaké stavební úpravy, aby měl manžel na vozíčku větší komfort a mohl se v bytě lépe pohybovat.

A tak jsem mu napsala SMS: „JSI V NEMECKU, NEBO V CESKU?“

Napsal mi hned, že je už 10 dní zpět doma.

„A co peníze?“ ptala jsem se v další zprávě.

„Přivezu je,“ odepsal a už se neukázal.

Když jsem mu za další týden volala a dožadovala se peněz, byl hrubý a řekl, že nám nic nedá. Prý mu nikdy nedokážeme, že nám nezaplatil. Pak telefon oněměl.

Smazal si mě ze seznamu svých přátel na jedné sociální síti na internetu, nebral mi telefon, a když jsem za ním přišla osobně domů, neotevřel.

S manželem jsme se pomalu smiřovali s tím, že peníze už neuvidíme. Nevím, zda mě bolelo víc vědomí, že nás podvedl, okradl, nebo ztráta peněz. Nebo vlastně vím. Bolela mě zrada člověka, kterého jsem považovala za přítele. Víc než dvacet let života, kdy jsme byli přáteli, obětoval kvůli jisté sumě. Ztratili jsme kontakt s chatičkou, už nikdy jsme nemohli položit kytičku na hrob Zrzečkovi a Drobkovi. Něco v našich srdcích zmizelo a zůstala tam obrovská díra.

Vojtu jsem od té doby neviděla, a je to už pět let. Jen vím, že chalupu brzy po mé návštěvě u něj doma, kdy se zapřel, prodal za čtyřnásobnou cenu. V chaloupce prý tráví čas rodina s dětmi a mají taky kocoura. Tak si říkám, že chaloupka možná našla své dobré obyvatele.

A peníze? Ty byly, jsou a budou. Přátelství si za ně nikdy nikdo nekoupil.