Chudák chlap

Někdy to už tak je, že věříte druhým víc, než sama sobě, a děláte pro ně mnohem víc, než byste možná kdy udělali sami pro sebe. A co víc? Ti druzí si toho ani neváží…

Marcela žila kdysi šťastným životem. Jako krásná ženská poznala brzy svou osudovou lásku, vdala se ještě před dvacátým rokem života a vypadalo to, že má našlápnuto na dlouhý a krásný, nikoli osamělý, život.

Jenže její manžel Franta brzy po svatbě onemocněl, a nebyla to ani rýma, ani kašel, bylo to, bohužel, mnohem vážnější. Brzy na to zemřel, a nestihli si pořídit ani děti. A tak Marcela místo do školky a dětských center začala chodit na hřbitov. Mladá vdova se mužům líbila, ale Marcela o novém vztahu nechtěla ani slyšet. Setkávala se hodně s námi, svými kamarádkami, a jinak trávila čas dost osaměle. Měla ale svou práci a ještě i rodiče. Ty navštěvovala pravidelně, pomáhala jim a zaháněla tak dlouhou chvíli. Později ale přišla o oba rodiče v jeden den. Byla to strašná autonehoda, která ji připravila o ty nejbližší, které ještě měla.                                                       

Když se malinko vzpamatovala, vrhla se Marcela o to víc do své práce. Jako recepční v hotelu brala směny navíc, aby byla mezi lidmi, a nemyslela na odpočinek. Tam v hotelu se také seznámila s Lubošem. O deset let starší Luboš se zde přišel ubytovat společně se svými kolegy ze zaměstnání. Všichni byli z okolí našeho města. Luboš z nich byl nejvýřečnější a nenechal se odbýt. Po večerech, když všichni už spali, sešel k recepci a tam si s Marcelou povídal, protože, jak tvrdil, nemohl spát. Neuniklo mu, že je to krásná ženská. To už byla Marcela, jak se říká, „ženou krev a mlíko“, ale stále jí to moc slušelo.

Ze zpočátku občasného povídání se stal zvyk. Od samého začátku jí Luboš nezastíral, že je ženatý.„Jsem, a nejsem,“ přiznával, když jí líčil, že se svou ženou má vztah už jen na papíře. Tři roky totiž ženatý Luboš přespává na chatě, kterou si před lety s manželkou pořídil, a do bytu na sídlišti se stěhuje jen na zimu, aby tolik neprotopil. Jeho frigidní žena je totiž sobecká a on k ní už necítí.

„Tak to je lepší rozvést se, ne?“ ptala se zvědavá Marcela. Nepřišlo jí logické žít s někým jen proto, že si s ním před lety řekla „ano“ a nerozumět si s ním vůbec, nebo se s ním jen míjet. „To přijde,“ přikývl Luboš, „časem“.

Noc co noc si ti dva spolu vyprávěli na recepci hotelu. Seděli u kávy a Marcele se to zdálo méně nebezpečné snad proto, že ten chlap byl vlastně ženatý. Oba po padesátce, s tak odlišnými životy. Zatímco Marcele vzal osud lásku na samém začátku a ona se pak prosoužila životem až k pověstné padesátce, Luboš se svou ženou žil třicet let bok po boku spoustu let, ale dle jeho slov jen ze zvyku. Neměli si co říct a jejich názory na život byly tak odlišné, navíc ona byla sobecká a Luboše nechápala. Ale přišly děti, společný majetek, a čas tak rychle utíkal…

Ač se to nezdálo, Marcela se začala s Lubošem vídat i poté, co opustil i se svými kolegy hotel. Byl jiný, než ostatní muži kolem ní. Nemazal jí med kolem úst stejně jako jiní muži. Byl přímý, natvrdo řekl, co si myslí, a v mnohém si to myslela i ona. A tak to vlastně začalo. Mnohokrát jsem Marcele říkala, že je normální, že se muž o ni stará, zajímá se o její potřeby, nosí jí kytky, dárky a všemožně ji rozmazluje. Takový Luboš vůbec nebyl. Přicházel si k ní, kdy chtěl, bez pozvání, jako samozřejmost, a choval se u ní jako doma. Kytky? Přežitek. A tak se vídali, osobně si myslím, že nešlo jen o vidění, ale i o něco víc, a ubíhaly dny, týdny i měsíce. Viděla jsem na kamarádce, že ho má ráda. Začala se mu přizpůsobovat. Trávili spolu volný čas. Na výlety, které občas podnikali, využívali jen Marcelino auto, přestože Luboš byl také řidič a měl svého plechového miláčka.

„Na tom snad nesejde? Aspoň jsem svým vlastním pánem,“ tvrdila Marcela. Skutečně by na tom nic nebylo, kdyby jí Luboš alespoň přispíval na benzín. On se ale nechal na výlet odvézt, snědl tam s klidem svačinu, kterou Marcela doma připravila, a stěží ji pozval na kávu do bufetu.

„A bazén, ten aspoň platí on?“ zajímalo mě jednou. Nemohla jsem si nevšimnout, že Marcela, která chodila na bazén tak jednou do roka, protože často trpěla na prochladnutí, nevynechá ani jeden týden bez tohoto sportu. „Jak kdy,“ přiznala Marcela. Marcela nikdy neuměla lhát. A tak jsem z ní vytáhla, že zpočátku to tak jednou bylo. Pak si ale platil za bazén, který dnes nepatří k nejlevnějším, každý sám. No a poslední dva, tři, možná i čtyři bazény „zapomětlivý“ Luboš nechal někde platební kartu a bazén zacvakala celý Marcela.

„Zkus si jednou zapomenout kartu ty,“ radila jsem kamarádce. Přímá a hodná Marcela rezolutně zakroutila hlavou. A dál byla dojnou krávou pro vyčůraného Luboše. Já to prohlédla, ale Marcela stále nosila růžové brýle, které nehodlala sundat. Konečně měla někoho ráda, a bylo jí najednou úplně jedno, že ten člověk je ženatý. Ona, která toto vždy odsuzovala. „Netráví ale s manželkou noci,“ zdůvodňovala své chování.

No, jak by mohl trávit noci s ženou, která ho nejspíš už prohlédla. Pro Luboše bylo výhodnější noci, kdy Marcela neměla směnu, trávit u ní. Byl obsloužen, najedl se, Marcela umí dobře vařit a také dobře peče a já neměla pochybnosti, že vypéká i Lubošovi. Proč to ale dělala, to mi dodnes uniká.

Marcela asi postupně začala tušit, že neudělala dobře. Víc a víc se mi zdála ztrápená. I ty počáteční výlety, na kterých ji Luboš provázel, se postupně vytratily. Zbyly jen návštěvy u Marcely, kde si nejspíš Luboš užil, někdy přespal u ní, snad aby neměla podezření, že by mohl stihnout obšťastnit ještě i svou drahou choť. A nic víc. Ti dva nechodili na večeře, obědy při svíčkách, na které si ženy, a vím, že i Marcela, tolik potrpí. Proč vlastně spolu byli? Asi to pro jednoho z nich bylo výhodné.

„Já mám za chvíli narozeniny, ještě ty s ním oslavím,“ tvrdila Marcela, již přesvědčená, že život po boku Luboše byla velká chyba. Na den svých narozenin chtěla Luboše pozvat do své rodné obce, kde měla zamilovanou restauraci. Restaurace měnila majitele, až se jí ujal její spolužák ze školy a udělal z ní reprezentativní zařízení, kde byla Marcela vždy vítaná. Tam hodlala pozvat svého Luboše.

A jak to celé dopadlo? Už týden před Marceliným dnem narozenin jí Luboš sdělil, že jede na čtrnáct dní do Prahy, s kamarády na výstavu motorek. „A já?“ ptala se Marcela víceméně zbytečně. Bylo jasné, že Luboš s ní nepočítá. „Ty se nezajímáš o motorky,“ usmál se.

Marcela nikdy neřekla Lubošovi, jestli motorky má, nebo nemá ráda. Věděla, že Luboš jednu kovovou krásku vlastní, a stále doufala, že ji jednoho dne na ní sveze. Luboš se k tomu ale nikdy nerozhoupal. Praha ale nejsou jen motorky a jedna jediná výstava. Vždyť šlo o čtrnáct dní! Mohli si zajít do divadla, do muzea, projet se po Vltavě parníkem, užít si výlet, zvláště když ona měla narozeniny.

Připadá mi, že to trápení vyvolalo to, že den před narozeninami, to už byl Luboš v Praze, Marcela onemocněla. Měla obrovské křeče a vysoké horečky. S tím, že asi někde prochladla, byla nakonec hospitalizovaná v nemocnici. Tam jí až zjistili zánět močových cest a ledvin. Infekce se rozšířila do celého těla. Až pak se mi přiznala, že, to už se vůbec necítila, Luboš chtěl před odjezdem do sauny. „Říkala jsem mu, že se necítím, jsem nachlazená,“ pravila Marcela a po tvářích se jí koulely slzy.

Luboš tak nějak neměl čas Marcele ani zavolat. Byl přece s partou v Praze. Svůj narozeninový den a ještě dva další strávila Marcela v nemocnici. Až pak jí zavolal. Každý den Marcela viděla jeho příspěvky na sociálních sítích, kdy v objetí slečen tráví večer co večer v baru, bez motorky, zato notně povyražen. Až pak zavolal, aby jí popřál vše nejlepší k narozeninám, které měla před několika dny.

A ta krutá, zlá a sobecká Marcela mu tehdy ten telefon sprostě položila!!! Tak asi dnes vypráví Luboš ostatním, jak potkal jednu ženu po padesátce, kterou on měl tak rád a ona se k němu špatně zachovala…