Chyť svou šanci za pačesy, ona nepočká

Byl jsem dlouho sám. Rozvedený, zklamaný a celý bolavý. Chyběla mi žena. Chyběla mi láska, partnerka pro trávení volných chvil. Jednoho dne jsem potkal Olgu. Byla na tom podobně. Sama byla jen o několik měsíců kratší dobu, ale i ona postrádala partnera. Byla půvabná a chytrá, a tak jsme se začali vídat. Měl jsem právě kratší dovolenou a ona měla také pár dní volna, protože bylo léto. Procházeli jsme se, projeli se na kole, zašli si na večeři. Cítil jsem, že přeskočila oboustranná jiskra. Když jsme se loučili, dlouho jsme se drželi za ruce a já cítil vůni jejích vlasů. Dlouho jsem nepociťoval k někomu takovou náklonnost.

Volno se ale krátilo, a já musel zase do práce, i Olga. Oba jsme měli turnusové směny v zaměstnání. Když jsme si měnili své pracovní rozpisy, zjistili jsme, že bychom se mohli vídat velmi omezeně. Společné volno přicházelo jednou až dvakrát do měsíce, a to bylo třeba po mé noční směně. Co s tím?

Olga viděla, že mě to trápí. Ani ona z toho nebyla nadšená. Měla trošku lepší směny, mohla si prý občas vyměnit nějakou směnu s kolegyní. Co je ale občas?

Doma jsem nemohl přestat na Olgu myslet. Párkrát jsme si zavolali. Viděl jsem ji v představách ve svém obýváku. Když jsem byl s ní, celý den mi rozzářila. Už ale za několik dní mi nastane běžný pracovní kolotoč, frmol, kdy se pořádně nevyspím. Vždy mi mé směny komplikovaly život. Nikdy to ale nebylo tak složité. Byl jsem z toho smutný. V noci jsem nemohl spát.

A tak jsem uprostřed noci sedl k počítači a sesmolil mail pro Olgu. Byl tohoto znění:

„Ahoj, nezlob se, už nemohu pokračovat. Je mi trapně, ale nezvládnu to. Myslel jsem si, že to půjde jednoduše, ale není to tak. Opravdu věř, že mi to není příjemné. Cítím se jako provinilý školáček, který doufá, že mu paní učitelka odpustí.

Jsi hodná, chytrá, hezká, a kdybych to prodlužoval, tak bych ti ubližoval a to já nechci. A kdybychom šli dál, byl by to už velký závazek a bylo by to ještě horší. Oli, cítím se fakt hnusně, ale co - musím to udělat. Můžeš mi nadávat, spílat, proklínat mě, zasloužím si to. Snad mi odpustíš.“

Tento vzkaz jsem poslal Olze, která mi víc a víc přirůstala k srdci. Zažil jsem s ní nádherné chvíle, které jsem za celé roky nezažil snad ani se svou ženou. To jsem byl ale mladý, manželka byla doma s dětmi a měli jsme na sebe čas.

Snad jsem doufal, že Olga odpoví. Bude mi to rozmlouvat, a já couvnu. Snad. Olga mi už nikdy nenapsala. Byla dost hrdá, nebo si řekla, že je vše v začátku a nemá to cenu. Nebo je možné, že chtěla udělat totéž, co já?

Život šel dál. Uběhl rok, a já jel na další dovolenou sám. Vůbec jsem si ji neužil. Víc a víc mi chyběla žena, láska, společnost. Často jsem na Olgu myslel. Co asi dělá? Ač to bylo pár dní setkávání, její zvonivý smích, dobrota a krása, kterou může mít žena v padesáti, to vše byla kouzla, kterými mě tehdy omámila. Byla bezprostřední, veselá a milá.

Poznal jsem za těch několik let pár žen. Měl jsem i vážnější vztah, kdy pouhé setkávání přešlo ve vztah milenecký. Nikdy to ale nebyla láska. Dříve, nebo později se vše vypařilo. Nikdy žádná známost nevydržela déle, než tři měsíce. Buď jsme si přestali rozumět, nebo jsme měli jiné záliby. Ale měli jsme podobné směny, mohli jsme se vídávat i několikrát do týdne. Nikdy to ale nebyla láska. Zůstal jsem sám. Překročil jsem šedesátku a uvědomil jsem si, že práce není vše. Za chvíli přijde důchod, a já jsem stále sám. Jezdím sice na výlety, věnuji se svým zálibám, občas mě vytáhne nějaký kamarád na ryby nebo na pár piv, ale chybí mi to něco. Takový ten pocit chtění.

Nakonec firma, ve které jsem dlouhé roky pracoval, zanikla. Ještě mi scházelo několik let do důchodu. Hledal jsem dlouho nové zaměstnání. Nikdo se nerve o lidi v předdůchodovém věku. Nakonec jsem našel místo údržbáře v nemocnici. Směny mám úžasné, nikoli tak plat. Pracuji jen dopoledne, ve všední dny, víkendy mám volné a žádné noční, které mě tak vyčerpávaly. Něco jsem si naspořil, a tak si v klidu žiju, sám.

A pak se to stalo. Byl jsem v sousedním městě na nákupech a za mnou zazněl zvonivý smích.  Nějaká žena si tam povídala se starou paní. Úplně mě zamrazilo. Ten smích byl plný energie. Nemohl to být nikdo jiný. Ohlédl jsem se, a ona jako by se vůbec nezměnila. Stála přede mnou Olga. Svěží, veselá, milá a stále krásná. Když jsem ji pozdravil, malinko se zarazila. Viděl jsem stín smutku v jejích očích, ale jen na okamžik. Pak se zase usmála svým měkkým, hřejivým úsměvem. Nakonec přijala pozvání na kávu.

Seděli jsme v malé kavárně a já se jí snažil vysvětlit, co se tenkrát stalo. Chtěl jsem jí říct, že v tom nebyla jiná žena, jen můj strach. Zavrtěla hlavou, chytla mě zlehka za zápěstí a řekla: „To je minulost, nech ji spát.“

Tak jsem jí vyprávěl, jak teď žiju. Kolik mám času, a že jsem se vůbec nezměnil. „Vidíš, teď mám čas se vídat. Mohli bychom začít tam, kde jsme tenkrát skončili.“

Cítil jsem, že mi je stále nadmíru sympatická. Zase jsem cítil to chvění, které jsem od té doby s žádnou jinou ženou necítil. V tu chvíli Olze zazvonil telefon.

„Ano, milý, už jdu. Trošku jsem se zdržela, potkala jsem starého známého. Sedím právě v kavárně, za pár minut jsem u tebe,“ řekla do telefonu. Její tvář se celá rozzářila. Její úsměv byl tak milý, jenže už patřil jinému. „Já jsem už zadaná,“ řekla pak ke mně svým teplým sametovým hlasem.

Jsem stále sám, a už nejspíš zůstanu. Mám pocit, že jsem svou šanci promarnil. Uvědomil jsem si příliš pozdě, že šance chodí občas jen jednou jedinkrát a je příliš vzácná na to, abychom ji zahodili…