Daneček

Ale můj drahý si vzpomněl, že v Ústí nad Labem bydlí jeho kamarád Ary. Tak jsme odjeli do Ústí a zavolali Arymu, jestli bychom se u něho mohli usušit. Ary byl rád a nabídl nám, že u něho můžeme zůstat klidně i několik dní, a pak společně o víkendu vyrazit zase do lesů. 

Bydlel sám v útulné garsonce. Teda úplně sám ne. Garsonku sdílel se svým vlčákem Danečkem. Občas nebylo tak zcela jasné, kdo je v bytečku pán a kdo se musí podřídit. Daneček už nebyl nejmladší a navíc měl nemocné kyčle. Ary s ním běhal po veterinářích, ale vzhledem k věku pejska nebyla možná operace a tak se Ary snažil ulevit mu od bolesti a podřizoval Danečkovi, co se dalo. Měl na spaní gauč, křeslo taky bylo jeho, hlavně aby trpěl co nejméně. Dan byl občas nevrlý a kamarádi se ho docela i báli. Ale Ary tvrdil, že když nás přivede domů on, Daneček pochopí, že jsme přátelé a nebude si nás všímat.

Dan na nás chvilku štěkal, ale pak si nás očuchal a už jsme ho moc nezajímali. On byl pánem garsonky a my jen zmoklí obejdové. Z křesla nás povýšeně sledoval, jak rozbalujeme a sušíme promočené věci.

Dala jsem si sprchu a toužila jen po odpočinku, ale pánům se zdál večer u televize nudný, a tak dostali nápad jít do hospody. Klidně, ale já nejdu. Ary se sice trochu zdráhal, nechat mě samotnou s Danečkem, ale já jsem se ho nebála, usínal ve svém křesle, já pomalu taky, a tak pánové odešli.

Dívala jsem se na televizi a podřimovala. Dan se najednou zvednul a přišel ke mně. Stoupnul si přede mě a zíral na mě. Nevypadal, že by chtěl zaútočit, ale netušila jsem, co chce. Začala jsem na něj mluvit, a pak mě napadlo, že mu něco dám. Pomalu jsem šla do kuchyně, Daník šel za mnou a pořád mě pozoroval. Namazala jsem chleba s paštikou a položila ho před Danečka. Psík chleba snědl a šel si zase sednout do svého křesla. Za půl hodiny se situace opakovala, zase si stoupnul a čekal. A tak jsem zase namazala chleba s paštikou. 

Tak to šlo celý večer,  byla jsem ráda, že mám s sebou tak velké zásoby paštiky. Daneček zblajznul asi pět krajíčků chleba. Pak už se vrátili kluci z hospody, možná trochu v obavách, jestli jsem ještě naživu. Jen Ary se divil, že Dan nesnědl ještě svou porci granulí.

S Danečkem jsme se stali kamarádi. V pátek odpoledne se k nám připojilo pár kluků a my jsme vyrazili na vandr do osady Black Wolf. Ary všechny kluky nabádal, aby nešli moc rychle a Dan jim se svými nemocnými kyčlemi stačil. To, že bych cestou mohla pojít já, to nikdo moc neřešil. Chodila jsem tenkrát poměrně rychle, asi 5-6 km za hodinu, ale na kluky jsem neměla, jejich tempo bylo 8-10 km za hodinu s tím, že dokázali ujít denně i 40-50 km. Abych jim stačila, musela bych běžet.

A tak jsem šeptala Danečkovi, aby šel pěkně pomalu a hlavně často odpočíval. Slíbila jsem mu moc velkou paštiku. Dan byl kámoš, loudal se, občas si i sednul. Ary starostlivě kroužil kolem něho, jen jsem se bála, aby ho nechtěl nést. Ale Daneček měl skoro 40 kg, Nakonec přece jen svým i mým tempem dorazil do cíle, dostal za odměnu paštiku a tři buřty.

Vandr s Danečkem byl jeden z nejkrásnějších, které jsem zažila.

Daneček už je samozřejmě v psím ráji, ale všichni na něj vzpomínáme s láskou.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz