Dárek, co se vrátil domů

Prvním a asi nejtěžším bodem bylo v polovině července sehnat koťátko tak, abychom ho 22. srpna mohli předat. Procházeli jsme desítky inzerátů na všech možných stránkách, ale buď byli daleko nebo bylo strašně drahé vzhledem k tomu, že mám stačila čičina bez papírů. Přiznávám, že po pár dnech neúspěchu jsem to chtěla vzdát  a koupit jí bonboniéru a byl by klid.

Ale jak se říká, pomoc přichází z míst, kde byste ji nečekali. A to byl i tenhle případ. Jeden sobotní večer jsem si  u nás v baru stěžovala, že ji nemůžeme nikde sehnat a že je to asi marný, když se od vedlejšího stolu ozvalo: „Jestli chcete, mám doma koťata želvovinové britky.“

Úplně mě to zarazilo, neměla jsem tušení, jak to vypadá, ale řekla jsem ano. Pak jsme s paní probrali cenu a kde se koťátka nachází, ale že budou k odběru až 9. 9.

Byl to trošku problém, ale ne neřešitelný. A tím jsme završili první bod velkolepého plánu.

Dalším na programu bylo sehnat pěknou a velkou prolejzačku se škrabadlem. A opět jsme viseli na internetu a sháněli. Jasně, prodávají se stovky nových, ale viděli jste někdy ty ceny? Za metr tyčky s provázkem a kus koberce chtějí pomalu 3000. No to jsme si jako mladý pár nemohli dovolit, a tak jsme museli hledat mezi bazarovým zbožím. A povedlo se. Našli jsme skoro nové, jen zašlé škrabadlo za pár korun. Neváhali jsme, hned jsme pro něj vyrazili, obavy samozřejmě byly, že jo, mohl to být jen „frk“. Ale už nebylo cesty zpět, protože jsme byli na místě. Čekali jsme na pána se škrabadlem, zatímco na nás štěkali jeho dva obrovský psi.

Soustředila jsem se na hafany, takže mi chvilku trvalo, než jsem si všimla, že směrem k nám táhne pán něco obrovského a béžového. Bylo úžasné, pravda, jen bylo potřeba ho vyčistit, ale jinak boží, tak jsme ho naložili a odvezli domů. Tam svou práci odvedly čisticí prostředky a „wualáá“, škrabadlo je na světě. 

Teď už chybělo jen koupit záchůdek a drobnosti, co ke kočičce patří a počkat. Vzhledem k tomu, že jsme ji nemohli mít přímo na její narozeniny, tak jsme vytvořilipoukaz na dárek, který jsme jí dali, aby si nemyslela, že jsme na ni zapomněli.

Konečně přišel ten den D. Vyzvedli jsme kočičku a odvezli ji k nám domů a čekali, až přijde večer.

Bylo něco kolem osmé hodiny večer, my naložili do auta vše potřebné včetně čičiny a vyrazili směrem k domovu přítelovy maminky. Něco před devátou jsme dorazilina místo. Vynosili jsme všechny ty poměrně těžký součástky do čtvrtého patra a začali skládat. Běhal tam okolo nás její mopsík a na stole spinkala kočka. No jaká idylka. Cca po hodině jsme měli vše připravené a teď jen stačilo počkat, než mamka dorazí z práce. Těšili jsme se se jako malý děti na Ježíška. Aaa, konečně je to tu, klaply dveře.

Stáli jsme ve tmě, takže jsme nebyli vidět. Mamka nakoukla do obývacího pokoje, kde to vše bylo. Čekali jsme cokoliv, ale takovouhle reakci ne. Místo radosti přišlo naštvání a místo smíchu polo křik. Že prý nejsme normální a proč jsme to udělali, ať si ji vezmeme zpět. Stáli jsme jako opaření, nevěděli jsme co dělat, jak reagovat, ale pořád jsme věřili,  že se její reakce promění. Ale bohužel trvala na tom, ať si ji odvezeme. Ani vidět ji nechtěla, nic, prostě jak kámen. A tak nám nám nezbylo nic jiného, než se slzami v očích vše sbalit a odjet domů. Samozřejmě se to mezi přítelem a mamkou neobešlo bez hádek, ale co se dá dělat, ani divit se mu člověk nemůže. Opravdu z toho dárku měl radost. 

No ale na konec vše dobře dopadlo. Přivezli jsme si ji domů, pojmenovali Čikita a teď nás  terorizuje svými zoubky a drápky, ale za nic na světě bychom ji z ruky nedali.

Kracmari - čtenářka
ChytráŽena.cz