Davidova babička

Bylo mi devatenáct, když jsem poznala Davida. Tehdy jsme já a několik kamarádek chodily do fitcentra v našem městě. Chodívaly jsme tam vždy po práci, jak jsme se dohodly, alespoň jednou týdně, někdy nám to vyšlo i dvakrát do týdne. Všechny jsme se do něj ihned, jak jsme ho poprvé uviděly, zamilovaly, alespoň platonicky. Urostlý štíhlý David s atletickou postavou, nebesky modrýma očima a rošťáckým úsměvem nemohl nechat žádnou dívku chladnou.

A já měla to štěstí, že se se mnou začal kamarádit. Měla jsem tehdy útlou postavu, záplavu dlouhých blonďatých vlasů a byla jsem ještě naivní a důvěřivá holka. Nějakou dobu jsem se s ním setkávala ve městě. David měl dvacet. Stejně tak jako já bydlel ještě u rodičů. Chodili jsme proto po parku, setkávali se ve fitcentru, ve kterém jsme se poznali, občas jsme si zašli někam do baru nebo do kavárny a hodně jsme navštěvovali městský bazén. Své soukromí jsme ale neměli. David měl mladší sestru a u rodičů žil v malém pokojíku. Když mě poprvé pozval k rodičům na návštěvu, měli jsme malou Kačku stále za zády. Já sdílela pokojík se svou sestrou. Od jara do podzimu jsme se vodili po parku za ručičku, líbali se večer v temných uličkách města a šeptali jsme si slova o lásce. Přitom jsme byli už dospělí a toužili jsme po tom vídat se někde v soukromí. „Až jednou budeme mít svůj byt, bude to lepší,“ snil David. Přikývla jsem. Až, jednou, možná, snad.

Přišla zima a David přišel s lákavým návrhem. Před Vánoci jsme oba měli dva týdny volna, celozávodní dovolenou. David mě tehdy pozval na návštěvu ke své babičce. Upozorňoval mě sice, že žije skromně ve vesnickém domku, já si ale přibalila do zavazadla šminky, moderní sukni, různou bižuterii a také krásné červené lodičky na podpatku, které mi přivezl táta z dovolené v tehdejší Jugoslávii. Krásně se totiž hodily k rudým šatům se svůdným výstřihem, které jsem si také přibalila. Chtěla jsem Davida oslnit.

David mě vyzvedl u nás doma. Nijak mě nezaskočilo, že já byla napasovaná v těsných džínách dle nejnovější módy, dokonale padnoucí halence, která víc odkrývala, než zakrývala, a v sněhobílém kožíšku, zatímco on přijel ve sportovních kalhotách ne nepodobných teplákům, bundě neurčitého pytlovitého střihu a neurčité barvy a teplém roláku. Zdání občas klame, možná mě chce jen zastrašit. Navíc jemu by slušel i pytel od brambor. Na perónu jsem se do něj zavěsila a svorně s ním čekala na vlak, který nás měl k jeho babičce dopravit. David mi nesl zavazadlo. „Doufám, že sis vzala pořádné oblečení,“ řekl, a já přikývla. Mé rudé šaty doplněné stejně rudými střevíčky ho jistě nenechají chladným.

Z nádraží jsme šli několik kilometrů pěšky. Davidovi se šlo dobře. Byl teple oblečený, měl pohodlné boty. Já měla nové svítivě bílé kozačky, které korespondovaly s kožíškem, který moc nezahřál. Davidovi se ale zželelo mé maličkosti a po zhruba kilometru vylovil ze svého zavazadla teplý svetr. S vděčností jsem ho přijala. Bylo mi jedno, že pestrý svetr s norským motivem nijak neladí s mou garderobou, teplo bylo teplo. Dnes by ze mě určitě Markéta Pekarová Adamová měla radost, kdyby mě tak „osvetřenou“ viděla. Konečně jsme dorazili do chaloupky, kde bydlela stará paní, Davidova babička. „Pojďte, děti, komůrku máte už nachystanou,“ vítala nás a já si ji ihned zamilovala.

Komůrka byla v patře. Jediná malá kamínka byla v přízemí, v kuchyni. Babička chodila po chaloupce v huňatém kožíšku. Já ovšem měla ve svém zavazadle pouze svůdné krajkové halenky, tričínka, která nezahřejí a svůdné sukénky. Pomalu jsem rozmrzala přilepená ke kamínkům a poslouchala svého milého navlečeného v hrubém huňatém svetru. Měl svou babičku rád.

Další problém nastal večer. „To máš jen toto?“ zeptal se mě David a překvapeně zíral na mou hedvábnou mini noční košilku. Sám byl navlečený v hrubém flanelovém pyžamu. „Ty mě nezahřeješ?“ zeptala jsem se. Ano, chvilku mě hřál. Živočišné teplo ale vyprchalo uprostřed noci, já se vymanila z jeho objetí a potichu jsem sestupovala po příkrých schodech dolů do přízemí. Tam mě našli babička s Davidem brzy ráno, jak objímám místo Davida kamna. I tak mi byla zima. Jsem panelákový člověk a nos jsem měla jako Vochomůrka. Přes den jsme se zahřáli prací. David sekal dříví, aby měla babička čím topit, a já jí pomáhala s vařením. S vodou to bylo ale problematické. V domečku sice částečně tekla, ale hodně se jí nosilo ze studny. Prý to je ekonomičtější. „Ze studny? A kde je studna?“ zajímalo mě. Chtěla jsem těm dvěma pomoct.

„Jestli chceš, můžeš nějakou přinést. Je dole pod domkem,“ podal mi David velký kanystr a ukázal dolů ze strmého kopce. Tam se pod sněhovou peřinkou schovávala stříška studny. Byla jsem ráda, že jsem si mimo rudých lodiček vzala i obyčejné šněrovací pohodlné boty. Ty ovšem měly klouzavou podrážku. Jakmile jsem se pustila z kopce, botičky podklouzly na poprašku sněhu a já jela dolů jako na pekáči. Zastavila jsem se až o stříšku studánky. Naštěstí mě nikdo neviděl, David už štípal dříví na opačném konci chalupy.

Vodu jsem nějak nabrala. Jak ji ale dostat nahoru? Nechtěla jsem vypadat jako slaboch, a tak jsem načepovala kanystr plný, až po okraj. Cesta nahoru, to byla teprve pořádná posilovna. Když už jsem kanystr s vodou dosmýkala až téměř nahoru, podklouzly mi nohy znovu. Pod sněhem byla bahnitá půda a já do ní zahučela obličejem. V zemi zůstal otisk mé tváře, že by z ní šel udělat skvělý sádrový odlitek. Já měla bahno všude, za krkem, v puse, v nosních dírkách i v očích. Má blonďatá hříva byla také celá zablácená. Ač jsem se snažila nějak očistit zbytky sněhu, do světnice jsem vkročila jako Blanarovičová v roli malého čertíka. A tak jsem vodu, kterou jsem přinesla, hned zase spotřebovala na svou očistu. Zpátky ke studni mě už ale nikdo nepustil, kdo ví, jak by to dopadlo. David nanosil vodu sám, byl na to dobře vybavený. Jeho zimní obuv s hrubou podrážkou byla opravdu na vesnici vhodnější než mé módní výstřelky. Já ale pořád chtěla nějak pomáhat. Jednak jsem se chtěla prací zahřát, a pak také jsem chtěla pomoci stařence. Vůbec jsem nechápala, jak ta stará drobná paní může v tom domku sama žít. „Nechce jinam. Co zemřel děda, odmítá domek opustit,“ vysvětlil mi David.

Byla mi nabídnuta cesta na nákup, nebo pomoc v kuchyni. Nadšeně jsem souhlasila, že půjdu nakoupit. Alespoň trošku poznám místní vesnici. Když mi bylo ale vysvětleno, že do obchodu to je několik kilometrů, je toho zapotřebí nakoupit víc, a tak bych musela jet na kole s připojeným vozíčkem, zaujala jsem radši místo v kuchyni. Nikdy jsem v zimě ve sněhu na kole nejezdila. Babička měla obstarožní kolo s hladkými plášti. Vůbec jsem nechápala, jak se ta křehká stařenka na kole vůbec udrží. Kolo nakonec vyfasoval David. Vyhoupl se do sedla a bravurně sjel z kopce. Do hodiny byl zpět i se zásobami.

Alespoň v kuchyni jsem byla užitečná. V roláku, který patřil Davidovi, a v jeho teplákách jsem uvařila perfektní bramboračku, kterou mě naučila máma. Společně s babičkou jsme upekly maso, udělaly domácí knedlíky a pak jsem pomohla staré paní zadělat těsto na domácí buchty. Po takové práci nám všem ohromně chutnalo. Nikdy jsem neměla takovou chuť do jídla, jako v té staré chalupě. Ve vytahaném roláku, ve stejně vytahaných teplácích, neučesaná a nenalíčená jsem do sebe házela buchty jednu za druhou. Po návratu domů vše přece vycvičím.

Byla to zajímavá zkušenost, přežít v té chalupě uprostřed zimy. Sice jsem se moc nevyznamenala, neutekla jsem ale hned první den, což David náležitě ocenil. Prý jsem nebyla první dámskou návštěvou v té chaloupce. Já jediná ale vydržela až do konce. A odměnou mi byl dlouholetý vztah s Davidem. Osud nás sice nakonec rozdělil, ráda ale na tuto zkušenost vzpomínám. Naučila mě pokoře a skromnosti i vážení si blahobytu, ve kterém žiji a přivedla do mého života jednu starou skromnou paní žijící spokojeně z mála. Paní, která měla srdíčko ze zlata.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete