Dluhy se mají vždy platit

Žila jsem si spokojeným životem. Měla jsem svou práci, dospělou pracující dceru a několik dobrých kamarádek. S manželem jsem se před lety rozvedla. Když byla naše dcera ještě malá, udělal si manžel velké dluhy. Půjčoval si na vše, co chtěl, a ručil přitom naším bytem. Nakonec, když se vše provalilo, jsme přišli o bydlení. Rozvedli jsme se, a od té doby jsem bývalého muže neviděla. A neviděla jsem od něj nikdy ani korunu na výživu dcery. Část dluhů, které přešly na nás, jsem splácela ze své výplaty.

Rodiče mi koupili malý byt, abych měla kde s dcerou bydlet. Byla jsem jim vděčná. Vychovala jsem dceru a nebyl ani jeden den, který bych strávila bez práce. Když to šlo, mimo hlavní zaměstnání jsem hlídala děti, venčila psy, nebo chodila na nákup důchodcům, každá koruna se hodila.

Konečně jsem byla na tom tak, že jsem si mohla dovolit jednou za rok letět na dovolenou k moři, koupit si na sebe, co se mi líbí a dopřát si posezení v kavárně s kamarádkami. Nesmírně jsem si svého života vážila. Osud mě nezlomil.

Tenkrát jsem potkala na ulici muže. Měl uhrančivě modré oči a drobnou vadu nosu, jako by kdysi utrpěl úraz. Ten muž, jmenoval se Josef, si se mnou začal povídat. Byl o pět let mladší než já a měl naprosto stejné záliby. Po malé procházce si přál se ještě vidět, tak jsem souhlasila. Nechtěla jsem už muže, ale zároveň jsem se ničemu nebránila.

Nějakou dobu jsme si spolu psali. Josef bydlel u rodičů, zatím. Prý míval svůj byt, ale nějaký čas žil v zahraničí, a tak ho pustil. „Časem si nějaký pořídím,“ tvrdil.

Když jsme se pak měli vidět, bezdůvodně schůzku zrušil a vymlouval se na únavu. I já byla unavená z práce, své sliby ale plním.

Druhý den se mi opět ozval. Teď, zrovna teď by to šlo. Ne, nešlo, já totiž pracuji na směny a byla jsem v práci. A tak jsme si opět psali. Ptala jsem se ho, jestli si už vybírá nové kolo. I to údajně prodal kvůli pobytu v zahraničí. Pomalu jsem zjišťovala, že Josef nemá vůbec nic. Pracoval jen na částečný úvazek, stále byl unavený a stále se vymlouval. Hlavně, když jsem navrhla nějaký výlet nebo něco, co by stálo nějakou tu korunu. Pak mě to napadlo.

„Snad nemáš dluhy?“ zeptala jsem se. Vyšlo najevo, že Josef žil před časem v Praze. Jezdil tam zásadně na černo. Pokuty za černé jízdy se mu nastřádaly, až se o něj začal zajímat exekutor. Proto přišel o byt, nastěhoval se k rodičům a nyní i je ohrožoval exekucí.

„Kamarádi říkali, že se to vstřebá,“ obhajoval se Josef. Jak může být někdo tak důvěřivý? Černá jízda je prakticky krádež a může pachatele přivést až do vězení. Josef mi psal, volal, snažil se mě přemluvit na schůzku. Řekla jsem mu upřímně, že váhám. Nebyla jsem připravená stýkat se s někým, kdo má dluhy. Josef se mi líbil jako muž. Co mi ale mohl nabídnout? Nakonec jsem to zkusila, zeptala se u nás v zaměstnání a nabídla jsem mu, že by mohl po práci, dělal jen ranní zkrácené směny, u nás dělat údržbáře. Potřebovali jsme občas někoho, kdo by posekal zahradu, opravil vodovod nebo něco někam přemístil. Vydělal by si nějakou korunu navíc a dluhy by se mu lépe splácely.

„Zbláznila ses? To mám mít dvě práce? Copak jsem vyhrál ruce a nohy v loterii?“ reagoval.

„Třeba tři, pokud máš dluhy!“ reagovala jsem. Vůbec nechápal, že dluhy by měl co nejdříve splatit. I jeho rodičům s ním docházela trpělivost. Mohl připravit i je o bydlení a část důchodu. Josef ale nechtěl dělat navíc. To, co měl, mu stačilo a věřitelé si prostě musí počkat.

„Nechápeš, že dluh, který je, neustále narůstá?“ Asi nechápal, nebo nechtěl. Stále ale stál o mě. Chtěl se chodit koupat do rybníka, chtěl se procházet a dělat jiné věci, které jsou zdarma. Já si ale občas zašla do kina s kamarádkami, a když jsem byla venku, sedly jsme si se známými na zákusek a dobrou kávu. Nijak jsem neutrácela, ale dovolila jsem si drobné radosti. Na to Josef neměl. A neměl ani na to, aby se konečně postavil na vlastní nohy, přestože snil o tom, že má zažádáno o byt, koupí si kolo a udělá si i řidičák. On ho totiž nikdy neměl. Věděla jsem, že jen slibuje a jeho problémy se budou prohlubovat. Už jsem to jednou zažila u svého bývalého manžela. A tak Jsem na rovinu řekla Josefovi, že se s ním nechci vídat a trávit s ním svůj volný čas.

„Až si své problémy vyřešíš, pak přijď,“ znělo ultimátum. Ano, byla jsem možná krutá, ale já nikdy nic nedlužila a vždy jsem plnila své závazky.

Tehdy jsem viděla Josefa naposled. Uběhlo pět let, a já na něj pomalu zapomínala. Nedávno jsem jela do Prahy s několika kamarádkami na koncert. Byla jsem krásně oblečená a těšila jsem se na kulturní zážitek, když jsme vystoupily z vlaku. Před nádražím jsme narazily na několik žebrajících lidí. Nemívám moc ve zvyku těmto lidem dávat peníze. Občas jsem jim doma dala nějaké jídlo, ale peníze na alkohol nechci dávat. Teď jsem držela hrst drobných, které mi vydal stevard ve vlaku, když jsem si tam kupovala nějaké občerstvení. Míjela jsem žebrající a zastavila se u jednoho z nich. Své drobné jsem pustila do rezavé plechovky, která stála u mužových nohou. Poděkoval přikývnutím. Byl to žalostný pohled, čpící, docela mladý člověk, vysoký, který by mohl být užitečný jinak. Až pak jsem si všimla, že měl nápadně modré oči a drobné poškození nosu, zřejmě z dávného úrazu, který utrpěl…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10