Dokonale rozcvičená

Jsem po operaci menisku, a tudíž na nemocenské. Zpočátku jsem roli pacienta brala velmi nemile, protože až do operace jsem byla prakticky uvězněná doma. Po operaci jsem ale opět začala žít. Šestihodinové vycházky mi umožňují dostatečnou svobodu. Operace byla udělaná dobře, o čemž svědčí i fakt, že bez berlí jsem se obešla prakticky okamžitě, a tak nutná asistence berlí prvních čtrnáct dní po operaci mi byla nepříjemná. Naštěstí jsem se jí už zbavila. Když jsem začala docházet na rehabilitace, byla to teprve paráda. Zvolila jsem si rehabilitace blízko taťkova bydliště, a tak po rehabilitaci chodím za taťkou. Tam si pak zahrajeme karty, to má otec rád, popovídáme, a až pak se vracím domů, často až pozdě odpoledne. Den mi tak krásně utíká.

Dnes jsem jako vždy šla na rehabilitaci. Popovídala jsem si s milou rehabilitační sestrou, a zamířila zpět k otci. Jako vždy jsem si doma u táty položila svůj telefon na stůl přede mne, abych mohla sledovat čas, nebo ho přijmout, když by někdo volal. Mám obyčejný tlačítkový telefon, ve kterém mám SIM kartu. Vlastním sice i telefon „chytrý“, do toho ale kartu nedávám. Používám ho jen na internet, na různé aplikace, pro hry a na focení. To proto, že se často chodím v létě koupat na místa, kde by mi někdo mohl telefon odcizit, nebo na kolo, či do hor, kde je praktičtější mít „volací“ telefon i v kapse. Ten chytrý si dám do batohu, ať se mi nezničí nebo ho nevytratím. Zvykla jsem si na to.

Takže si povídáme, hrajeme karty apod. Hodiny běží, a tak jsem se rozhodla už jít domů, protože večer mě čeká koncert v Ostravě. Rozloučila jsem se s tátou a vydala se na cestu. Ušla jsem asi kilometr, možná dva, ve sněhu. Chodí se teď špatně a já musím dávat pozor, abych si nohu někde nezvrtla. Vzpomněla jsem si na kamarádku a řekla si, že jí zavolám. Poklepu na kapsu, ale telefon tam nebyl. Nechala jsem ho u táty. Musela jsem se, ať se mi to líbí, nebo ne, vrátit. Před odjezdem na koncert mi budou přátelé volat, že už vyjíždějí. To by se asi taťka divil, kdyby to zvonilo u něj. Jen nerada jsem se brodila sněhem zpět. „Já na tebe volal a pískal z okna,“ řekl taťka „ale tys mě neslyšela.“

Tak mi dal taťka telefon a už zavíral dveře. Ještě že jsem se podívala do ruky. Telefon, který mi taťka dal, byl totiž jeho. Má podobný. No, to by se asi divil a já bych nadávala, kdybych ušla opět dva kilometry, nebo až domů, a zjistila, že zase mi chybí můj aparát. Tak jsem si dnes po rehabilitaci a individuálním cvičení parádně zacvičila i cestou zpět. Teď noha odpočívá. Je dostatečně vytrénovaná. Tak hlavně, že šlo jen o telefon a nezapomněla jsem někde třeba hlavu.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete