Dům, který jsme koupili, byl blízko lesa. Nebyl velký, ani malý, tak akorát, a měl krásnou zahradu. Prodávali ho manželé v rozvodovém řízení.
Jakmile jsme v domě bydleli asi týden, začali jsme se hádat. Byly to vlastně maličkosti, co nás vyváděly z míry. V životě jsme řešili mnohem větší problémy, vždy ale v klidu.
Nyní byl muž podrážděný, já věčně nespokojená a v ničem jsme se neshodli. Nechápala jsem, co se s mým manželem děje, stejně tak nechápal on, co se změnilo se mnou. Když jsme se zabydleli, odjeli jsme na společnou dovolenou. Bylo zvláštní, že na dovolené se naše problémy úplně rozplynuly. Smáli jsme se jako dřív, měli jsme si o čem povídat a jeden druhému vycházel vstříc. Jakmile jsme se ale vrátili do našeho domu, opět jsme byli podráždění a neuměli najít společnou řeč. Právě v tom období jsem pozvala na návštěvu svou kamarádku. Věrka byla kamarádka z dětství. Po škole se odstěhovala daleko od domova a my se nějakou dobu neviděly. Pak jsme se náhodou potkaly při virtuální diskuzi na internetu. Trvalo chvilku, než jsme zjistily, že se známe i osobně a jsme vlastně kamarádky. Tehdy jsem Věrku pozvala k nám na víkend.
Věrka byla v tu dobu už vdovou. Od dětství to byla taková éterická bytost. Už jako malá věřila na duchy a nadpřirozeno. Posléze se začala věnovat chiromantii – výkladu z ruky, věštění a tarokům. Údajně své schopnosti měla vrozené a zasvětila ji do nich hlavně babička. Já na nadpřirozeno nevěřím. Jsem víc při zemi a víc než na nadpřirozeno věřím ve fyzično. Přesto jsme s Věrkou kamarádky a rozumíme si. Po první noci u nás jsem se setkala brzy ráno s Věrkou v kuchyni.
„Proč
nespíš?“ ptala jsem se jí, protože bylo ještě hodně brzy.
„Nemůžu,“ odpověděla, „nejde to.“
Zajímalo mě, co Věrce vadí, když všude kolem byl klid. V našem domě bylo rozhodně víc klidu než v rušném městě. Vysvětlila mi, že něco ve vzduchu ji ruší. „Je tady negativní energie.“
Nechápala jsem. Dům byl pěkný a pokoj, který jsme přenechali Věrce k pobytu, krásně vymalovaný a zařízený. Věrka mě ale přemlouvala, že bych měla nechat v domě přeměřit patogenní zóny. Prý cítí, že s domem není něco v pořádku.
Na takové věci nevěřím já ani můj muž. Věrka ale trvala na svém. Prý její dobrý kamarád se něčím podobným zabývá. Když nám řekla, že by to pro ni udělal zdarma, já pro klid duše souhlasila.
Hned následující den přišel Věrčin známý, podivný chlapík v pokresleném tričku, náušnicí v uchu a nějakými virgulemi nebo co to měl v rukách. Chodil nám po domě, něco nesrozumitelně mumlal, a pak nám řekl, že náš dům je doslova prokletý. Prý je v něm tolik zla a špatného, že to nutně musí ovlivňovat životy všech lidí v něm. Když pak zjistil, že mého muže začal opět po letech zlobit jeho žaludeční vřed a já začala trpět na migrény, jen pravil: „No vidíte, a máte to tady!“
Jak bych mohla uvěřit něčemu takovému? Jsem realista, neuvěřím ničemu, na co si nesáhnu. Přece kvůli nějakým báchorkám neprodáme dům, na který jsme šetřili? Kam bychom pak šli? Jenže Věrka byla neodbytná.
„Od koho
jste dům koupili?“ zajímalo ji.
„No, od manželů, co byli v rozvodovém řízení.“
„No vidíš, rozváděli se, protože bydleli v tomto domě.“
„Ale kdepak, prostě si přestali rozumět. I my máme s Ivanem teď nějaké spory.“
„A měli jste je i předtím, když jste bydleli ve starém bytě?“
Musela jsem přiznat, že ne. A dokonce, když jsme přijeli za dcerou na víkend do našeho starého domova, s manželem jsme si rozuměli, smáli se a bylo to jako dřív. Pak jsme se ale vrátili do našeho domu a opět jsme byli na sebe jako kočka a myš. Věrka mě nakonec přinutila, abych zavolala bývalým majitelům a dozvěděla se o historii domu víc. Jen nerada jsem jí vyhověla. Pro klid duše jsem to ale přece jenom udělala.
„Nezlobte se, paní Zahrádková, já se jen chtěla zeptat, kdo byl majitelem domu před vámi. Vy jste ho přece nestavěli a nebyli jste jeho první majitelé? A jak se vůbec máte? Asi jste už rozvedeni, že?“ chrlila jsem do telefonu. Paní Zahrádková mě překvapila tím, že rozvod se nakonec nekonal. „Stáhli jsme ho, tak nějak jsme si opět, když jsme se odstěhovali, začali rozumět,“ řekla.
To mě překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo, že původními majiteli byl muž se synem. Syn byl alkoholik a jednoho dne se pohádal s otcem a vztáhl na něj ruku. Otce zmrzačil. Syn šel do vězení a nebohý tatínek do ústavu. Rodina pak prodala dům jim.
„Říkala jsem to! Ten dům je ztělesněním zla!“ Takto reagovala Věrka na můj rozhovor s paní Zahrádkovou. Věrka odjela a mě něco nutilo o všem přemýšlet. Rozhodla jsem se zajistit další malou dovolenou. Zamluvila jsem hotel a odjeli jsme na několik dní mimo dům. A opět jsme byli jako dvě hrdličky. Tehdy, když jsme byli mimo dům, jsem manželovi navrhla, abychom dům prodali.
„Zbláznila ses? A kam bychom šli? Přece se nevrátíme do bytu, kde bydlí Simča?“ Simča je naše dcera. Rozhodně jsem se nechtěla vracet do bytu, který teď patřil jí. V domě jsem ale už zůstat také nechtěla. Nakonec jsme skutečně dům prodali a koupili si krásný patrový byt v Olomouci. Vždy se mi to město líbilo. Byt, který jsme zakoupili, je velmi dobře řešen. Kolik bytů je na dvě patra? Ihned jsme se do nového bytu zamilovali. Zvláštní ale je, že naše hádky od stěhování úplně ustaly. Manžela zázračně přestal trápit vřed a mě přestala bolet hlava. Už ani nevím, jak vypadá migréna.
Po čase jsme s mužem pozvali opět Věrku na návštěvu. Trošku jsem se bála, aby se něco nezměnilo. Aby mi zase Věrka nenasadila brouka do hlavy a nezkritizovala i naše nové bydlení. Stal se ale pravý opak. Věrka se v bytě cítila velmi dobře, spala celou noc a tvrdila, že z našeho nového domova má velmi dobrý pocit. Ani jsme nemuseli zvát jejího kamaráda, aby to schválil.
ChytráŽena.cz