Eda

Toto je vyprávění mé kamarádky:

Jednoho dne přišly mé děti opět s přáním nového domácího mazlíčka. Po křečcích, morčatech, rybičkách, želvě, křečících, strašilce a zakrslém králíkovi to byl obří šnek.

„Mami, nejsou vůbec nároční,“ řekla dcera. „Jedí slupky z brambor, jablka, salát, rajčata. Ty uživíme.“

„Já chci šneka!“ řekl mladší syn. A bylo rozhodnuto. Po hlodavcích, kteří málem sežrali gauč, a želvě, která nám přerostla, králíčkovi, který překousal kabely v celém domě a strašilce, která svou populační explozí málem zaplnila terária všech dětí ve městě nenáročný šnek. Chtěli jsme začít jedním exemplářem, a tak jsme zakoupili Edu. Eda měl krásně vybarvenou ulitu, nevydával žádné zvuky, gauč a nábytek mu nechutnaly, a tak obydlil naše akváriu a terárium v jednom. Eda nám přirostl k srdci. Občas dokázal opustit své bydliště a šoural se domem. Na svém průzkumu nic nezničil, ani nezanechával potomstvo na každém kroku, a tak nám to ani nevadilo.

„Neříkejte zatím o Edovi babičce,“ nabádala jsem děti. Má maminka, zvyklá na šneky a slimáky jen jako na zahradní škůdce, by nás považovala za blázny, že šneka chováme v domě.

Ovšem jednou jsem byla pro děti ve školce a škole, a poté jsme se vydali společně na velký nákup. Když vtom volala babička, má maminka.

„Zvoním u vás, a vy nejste doma,“ řekla do telefonu.

„Máš s sebou klíče? Tak jdi dovnitř, my za chvilku přijedeme. Jen se nelekni, máme nového mazlíčka. Uvař si klidně čaj nebo kávu a počkej na nás, prosím,“ řekla jsem.

„Vy zase máte nějaké zvíře? Snad ne psa nebo hada?“ řekla maminka, než jsem položila telefon.

Babička mezitím vešla do domu. V pokojíku v patře byl otevřený balkón, aby se dům provětral. Babička spatřila terárium s listy salátu, a opatrně k němu přišla. Štítivě nahlížela do skleněného obydlí s obavou, koho uvnitř objeví. Ale neobjevila nic. A tak si uvařila kávu a pustila televizi.

Přišla jsem s dětmi domů a po přivítání se babička zeptala: „Koho jste si to pořídili?“

Děti šly k teráriu. „Eda se vydal zase na výlet. Edo!“ volala dcera.

„Jen se nelekni,“ připravovala jsem svou mámu na Edu.

Ale ať děti hledaly, jak mohly, Edu nenašly.

„Mami, Eda je pryč,“ začaly fňukat.

„Já nevím, koho pořád hledáte? Snad to není jedovaté?“ ptala se babička. „To máte proto, že nezavíráte balkón. Vleze vám sem kdeco. Představte si, že jsem tu našla šneka!“ řekla babička.

„A kam jsi ho dala?“ zeptala jsem se s nepříjemným pocitem. Už jsem viděla babičku, jak hubí našeho Edu.

„No, co? Vyhodila jsem ho ven.“ Pak použila známý citát z jednoho filmu: „Takový svi.. klouzavý, i do baráku to vleze!“

Děti brečely a já babičce vysvětlovala, že ten šnek byl náš nový domácí mazlíček.

„Děti, vy jste se zbláznily!“ spráskla ruce babička. „Za mých mladých let se to likvidovalo. Nejsme ve Francii, kde se to i jí.“

A tak děti během jednoho měsíce našly a zároveň ztratily nového mazlíčka Edu. Sice se dlouho snažily najít Edu v kedlubnách, jahodách, nebo na trávníku před domem, ten si ale užíval nově nabyté svobody.

Za měsíc jsme koupili psa. Ten, když se ztratí, trefí domů a sám přijde. Babička se ho bojí, a proto ho z domu jen tak nevyhodí.