Honzův statek

Na vysoké škole jsem měl hodně dobrého kamaráda Honzu. S Honzou jsme se vídali celá studia a byli jsme si dokonce i na svatbě. Honza se ženil jako první, čekali dítě, a já rok po něm. Pak se Honza se ženou odstěhoval z našeho kraje. Sejde z očí, sejde z mysli, nějak jsme se přestali vídat. I nám se narodily dvě děti, staral jsem se o rodinu, chodil do práce. Už jsem nebyl student, měl jsem rodinu a spoustu práce i zábavy kolem ní.

Až mnohem později, to už nám táhlo na padesát, nás osud opět spojil. Honzův otec zemřel a jeho matka zůstala na rodinném statku sama. Honza se vrátil zpět do rodného domu. Jeho tři děti byly dávno dospělé a měly svůj život. Honzovo manželství ale nevydrželo. Měl čerstvě po rozvodu, a tak se vrátil, aby převzal rodinný statek. Měl co dohánět. Jeho staří rodiče poslední dobou na statek, zvířectvo a pozemky nestačili. A tak Honza začal opravovat, renovovat a opět zavedl v naší vsi tradici rodinného uzenářství. Kdysi jeho rodiče chovali prasata, králíky a hovězí skot pro maso, které následně zpracovávali do uzenářských výrobků. Poslední dobou statek chátral.

Až Honza vrátil rodinnou tradici. Dokoupil zvířata a vrátil do vsi uzenářskou výrobu zaštítěnou svým jménem. Lidé v obci byli šťastní. U jeho rodiny si generace kupovaly maso i uzeniny z domácího chovu. Nyní se tradice vrátila. Brzy po návratu si Honza přivedl do domu novou přítelkyni. Znal ji krátce odněkud z Čech, kde nějakou dobu žil. Kamila se po krátké době k Honzovi přistěhovala. Honza se staral o statek, na zkrácený úvazek pracoval v místní firmě jako nástrojář, a tak se měl co otáčet. Nově příchozí Kamila nepracovala. Prý si hledala zaměstnání. „Aspoň ti pomůže na statku,“ chlácholil jsem kamaráda, kterého jsem po letech rád viděl.

Kamila mi nebyla moc sympatická. Rozhodně to byl protipól Honzovy první ženy, která byla akční, hbitá a pracovitá. Kamilu jsem nikdy pracovat neviděl, i když Honza přísahal, že mu se statkem pomáhá. Já si všiml jen černých kruhů pod jeho očima, protože byl permanentně zapřažený do práce. Kamila si chodila ke kadeřníkovi, na manikúru a vídali jsme ji každou chvíli, jak si domů vozí balíčky s oblečením. Byla to ale jejich věc. Honza přísahal, že má Kamilu rád a my všichni doufali, že ji brzy uvidíme, jak chodí do zaměstnání.

Krátce po nastěhování Kamily do naší vsi ovšem novou obyvatelku odvezla sanitka. Svěřil se mi Honza u piva, jen mně, že se u ní vyskytly nějaké psychické problémy. Ano, Kamila byla hospitalizována na psychiatrii s podezřením na schizofrenii. „Neměl bys ji pustit k vodě?“ zeptal jsem se tak, jak mi přišlo na mysl.

„To nemyslíš vážně? Já ji miluju!“ Ano, Honza se řítil do problému. Měl Kamilu rád a vůbec neviděl, jak se jeho milá chová. Strávila na psychiatrii úctyhodné dva týdny. Přijela zpět zkrotlá jako beránek. Honza měl nyní mimo statku a zvířat na starost ještě nemožnou ženskou na antidepresivech. Kupoval si jídlo v rychlém občerstvení, protože neměl čas kdy si navařit a jeho milá vařit neuměla. Ta jen ležela, bloumala po zahradě a vůbec ji netrápilo, že ji Honza živí a má na starosti mimo to starou matku, zvířata a ještě péči o ni. Honza se ztrácel před očima. Lidé se od něj začali odvracet. Vždy veselý a dobře naladěný Honza byl nervózní, přepracovaný a unavený. Já jediný mu zůstal jako kamarád. Přesto jsem k němu nerad chodil, to jsme ho radši s ženou pozvali k nám.

„Jé, koláč,“ rozplýval se Honza, když má žena napekla. A tak si zvykl chodit k nám a odnášet si z návštěvy výslužku v podobě koláčů, závinů, domácího guláše apod. Jenže jeho Kamila začala žárlit. Dělala mu scény, že má milenku, a opět skončila na psychiatrické klinice. Tentokrát tam byla deset dní. „Dělej s tím něco, nebo tě jednou zabije!“ řekl jsem Honzovi to, co dávno kolovalo po vesnici.

Ano, pověst o Kamilině psychickém stavu dávno nenechala klidného nikoho ve vsi. Lidé se báli, že Kamila někoho napadne, vypálí statek, nebo ublíží sobě, Honzovi či jeho matce. Nejednou byl někdo ze vsi svědkem toho, jak Kamilu přepadla ataka, válela se venku na zemi, vyřvávala, házela po lidech kamením, nebo jen ve spodním prádle běhala po vsi a křičela. A opět skončila na psychiatrii.

„Víš vůbec, co jí je?“ ptal jsem se kamaráda. I já se začínal bát. Tehdy se nám narodilo první vnouče a naše dcera vozila kočárek kolem Honzova statku. Neuměl jsem si představit, co by se stalo, kdyby potkala Kamilu v době nějakého záchvatu.

Lidé ze vsi přestali u Honzy nakupovat. Začali se vyhýbat i Honzovi a někdo sepsal petici ke starostovi, že odmítají žít v sousedství statku. Požadovali vystěhování nemocné Kamily. Honza stále nic nechápal. Stál za svou přítelkyní. Statek byl v úpadku. Honza prodal zvířata, minimalizoval náklady na minimum. Výdělek v továrně musel stačit na chod domu a obživu dvěma lidem. Kamila měla zažádáno o invalidní důchod. Ten jí byl zamítnut, protože neměla odpracované potřebné roky pro jeho nárok. A tak na hlavu nemocná nebezpečná ženská byla na statku přítěží. Honza se navíc musel starat i o svou starou mámu. Ta se Kamile vyhýbala. Několikrát se pohádala se synem, protože chtěla, aby Kamilu z rodného domu vystěhoval. Honza stále jen opakoval, že má Kamilu rád a nikdy se jí nevzdá. Nikdo nechápal, co na ní vidí. Pak někdo v noci vymlátil v Honzově domě kamenem okno. Tentokrát ke statku zamířila policie. Začaly se množit letáky vyzývající Honzu a jeho milou k odchodu ze vsi. Policie nikoho neusvědčila, nikoho nepotrestala, jen Kamila opět zamířila na psychiatrickou kliniku. Tehdy jsem Honzu navštívil.

„A neměla by se Kamila přece jenom vrátit domů?“ řekl jsem před Honzou a jeho milou. Tehdy mě Kamila napadla. Vzala nůž a pokusila se mě jím bodnout. Přemohl ji Honza, strhl ji na zem, a Kamila opět zamířila na psychiatrii. Hrozilo, že se z kliniky už nevrátí.

„A co jsi čekal? Vždyť tu bydlí lidi. Jednou napadne nějaké dítě ve vesnici, někoho zabije. Vzdej se jí. Vidíš, už nemáš žádné přátele,“ vyzval jsem kamaráda. „Už ne,“ řekl smutný Honza a vyhodil mě z domu.

Následně se ti dva sbalili a odešli do Rakouska. Honza nechal svou starou maminku na statku samotnou, sbalil pár nezbytností a Kamilu a přestěhoval se do nějakého regionu, ve kterém bydleli jeho přátelé. Nějakou dobu tam třel bídu s nouzí, dřel jako mezek, na to kdysi studoval vysokou školu, živil sebe i svou neschopnou přítelkyni, platil jí drahé psychiatry, kteří v Rakousku nebyli na rozdíl od naší země zdarma, až pochopil, že vše neutáhne. Kamilin stav se prudce horšil. Stejnou pověst jako u nás si Kamila vysloužila i v Rakousku. I přes špičkovou psychiatrickou péči se její stav nelepšil. Nakonec byla umístěna trvale na psychiatrickou kliniku v Rakousku. To už Honzu ani nepoznávala. Ten ještě chvilku setrval v Rakousku a následně se vrátil do rodné vsi.

Zastihl svou starou mámu, jak se z posledních sil stará o zpustošený dům. Opět se snažil dát vše dohromady. Jeho maminka brzy po jeho návratu domů zemřela. Pozdě si Honza vyčítal, že nedbal rad přátel a známých. Jen těžce si budoval ztracenou pověst. Nějaký rok žil v domě, chodil do práce, až při svých padesátých narozeninách se rozhodl navrátit se k podnikání. Postupně nakoupil zvířata, obnovil chlívy a začal opět hospodařit na rodném statku. Lidé byli nejdřív nedůvěřiví, jen pomalu se vraceli jeho zákazníci, Honza si ale svou usilovnou prací jejich zájem přece jen zasloužil. Dnes žije Honza na statku sám, často mu jezdí vypomáhat jeho tři děti, stará se o statek, o dům i zvířata a na hledání nové lásky už nemá ani chuť, a vlastně ani sílu a energii.

„A co Kamila?“ zeptal jsem se ho nedávno. Už zase jsme kamarádi. Jen mávl rukou. Jeho tehdejší milá prý nikoho nepoznává, je pod stálými psychofarmaky a žije v uzavřené ulitě. Tak nejspíš i dožije.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete