Hrála si na kamarádku

Je rok 2003 a já přecházím na nové pracoviště. Nový kolektiv, nová práce, nová kancelář… Své nové kolegyně jsem se tak nějak podvědomě bála. Ani nevím důvod, zdála se mi prostě taková energická, neznala jsem ji. Seděly jsme naproti sobě a tak nějak jsme spolu vycházely. Měsíc po mém nástupu nastoupila nová kolegyně. Tím, že jsme byly obě nové a dokonce jsme měly i podobnou práci, podobné zájmy, tak jsme si začaly rozumět. Občas přišla za mnou kanceláře ona, někdy já a povídaly jsme si o všem možném.

Když jsem si na prsu našla bulku, byla to ona, které jsem se svěřila, co se se mnou děje. Byla to ona, která šla se mnou na mamologii a byla to ona, které jsem brečela na rameni. Když jsem svou diagnózu oznámila mému mladému vedoucímu, hned jsem ho i postavila před hotovou věc, že po mně bude dělat mou práci právě ona. Když jsem nastoupila do nemocnice, nepřála jsem si, aby za mnou někdo z práce chodil. Ale i přesto, že jsem si to nepřála, tak moje „kamarádka“ Renata za mnou byla, dokonce přivedla i svého kolegu a mně bylo katastrofálně zle.

Vypadala jsem ošklivě, a bylo mi na zvracení po první chemoterapii. „Kamarádka“ se jen usmívala, kolega se smutným výrazem mě držel za ruku a uklidňoval, že vše bude dobrý. Renata mi telefonovala i na mobil, prostě starala se. Také za mnou přišla Šárka, kterou jsem ani moc neznala, byla to kolegyně z práce. Ale že zrovna její tatínek byl taky v nemocnici, stavila se za mnou. Když mě propustili z nemocnice, Renata mě stále navštěvovala i doma, vždy mi přinesla něco. Ale protože jsem člověk, který je obdařen šestým smyslem, neboli předtuchou, nějak jsem jí prostě tu ochotu a starost nevěřila. Proto vždy, když mi něco koupila, tak jsem jí dobila mobil kreditem v hodnotě dvě stě korun. Nechtěla jsem jí být nic dlužna. Přišel prosinec 2004 a poslala mi mejla, kde se litovala, že nic nestíhá, že se nemůže ani pomazlit se synem, že má hodně práce. Cítila jsem z toho mejlu, výtku vůči mně, že za to mohu já. Tak jsem jí i v tom duchu odepsala, že cítím, jako by byly dvě... Jedna Renata, která dělá charitu a druhá, která je tou svou. Neodpověděla. Za to jsem ale objevila tři nové kamarádky - Šárku, Evu a Gitu, které mohu nazvat opravdovými kamarádkami. Ty za mnou chodily, k večeru mě vytáhly ven na procházku, stále mi telefonovaly, nosily ovoce, prostě staraly se tak nějak lidsky a nečekaly žádné ovace.

Jednou ráno jsem otevřela počítač a tam na mě čekal mejl, který byl od „kamarádky“ Renaty. Hned ze začátku mi zmrzl úsměv na tváři. Byl plný výčitek, kritiky na mou osobu a hlavně že si nevážím její zásluhy, že jsem jí převzala kamarádky a na závěr mi tu mou nemoc přála. To mě dodělalo. Nemohla jsem ta její ošklivá slova strávit. Probírala jsem to se svými opravdovými kamarádkami a stále jsem jen brečela. Propadla jsem ještě víc depresím a holky mě nakonec „dokopaly“ k psychiatrovi. Vzala jsem i dopis s sebou, abych si mohla o tom popovídat s odborníkem. Paní doktorka si dopis přečetla a řekla mi svůj názor. „Kamarádka“ nikoliv, ale dominantní osoba, která musí být středem pozornosti, byl to hlavní znak této kolegyně. Ano, pochopila jsem, že po mých zádech se vyšplhala nahoru, vzala mi mou práci, stále si stěžovala u vedoucího, jak nestíhá, že mě musí navštěvovat, že se musí o mě starat. Ale že jí to nevadí, že to dělá ráda.

A moje opravdové kamarádky? Nikomu neříkaly, že jdou za mnou na návštěvu, že z práce utíkají ke mně a berou mě na vycházky nebo do cukrárny. Že mi kupovaly knihy, abych se nenudila doma. A to je velký rozdíl. To byly pravé kamarádky, to byli ti andělé, kteří mě naučili opět létat, když jsem padla na zem. Když jsem se opět vrátila do práce, byl ještě jeden výstup od Renaty, že stále chodím s jinýma někam a ji že nebereme. To byla poslední kapka. Pozvala jsem kolegu, ji a kamarádky na oběd, jako poděkování za jejich starostlivost. Od té doby jsem se jí vyhýbala. A moje opravdové kamarádky? Je to už 9 let a my stále spolu chodíme třeba do divadla, do kina, na koncerty a slavíme spolu narozeniny. Já vedu i kroniku té naší party a řeknu vám, že tam máme spoustu fotografií z našich akcí. Jednou za rok před Vánocemi se sejdeme a prohlídneme si kroniku, zavzpomínáme a zasmějeme se.

A jak se daří mé bývalé „kamarádce“ Renatě? Je v práci sama, bez přátel. Kolegové se jí vyhýbají. Nechala si udělat plastiku prsou a je šťastná. Pokud tohle jí stačí ke štěstí, tak jí ho přeju. A já? Přála bych všem lidem, takové tři andílky, jako mám já. Protože v životě je hodně důležité mít někoho, na koho se můžete spolehnout, kdo vám podá pomocnou ruku, komu se můžete svěřit s radostmi i starostmi, s kým se můžete smát i plakat a neočekává, že mu budete vděčni.

Lydie950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete