Já a moje vnučka

Když se narodila naše vnučka Natálka, bylo to velké veselí a radost do rodiny. Malý růžový uzlíček, který byl jako pro každou babičku tím nejkrásnějším dítětem. Je to naše sluníčko, které přináší do naší rodiny spoustu veselých příhod a hlášek. Nikdy bych nevěřila, že můj rozum už nebude stačit na mozeček tříleté holčičky.

Jako vždy, když naši mladí mají odpolední směnu, hlídám vnučku tři dny. Syn mi předal tašku s oblečením a hračkami, vnučku a k mému zděšení i přehrávač DVD. Vytřeštila jsem oči: „No já s tím neumím zacházet, to bude problém.“ „ Mami, neboj, dal jsem ti k tomu i návod, Natálka už bude vědět.“ No to bylo hezké,  že Natálka bude vědět, ale co já? Nějaké čudlíky  mě přiváděly k zoufalství. Prostudovala jsem si přiložený návod... - “No uvidíme“.  Ale co čert nechtěl, Natálka se chtěla dívat na pohádky. Tak jsem zasunula kablík a položila před sebe návod. Podařilo se mi dokonce přehrávač rozsvítit. „Babičko, já sama, ty to neumíš,“ odstrčí mě tříletá vnučka. Pak  sama zasunula někam DVD, pak si sama vybrala nějaký čudlík a přehrávač byl spuštěný. No připadala jsem si jako ta nejhloupější babička pod sluncem. To za nás taková technika nebyla a učit se něco nového, to se mi zrovna nechce. No, ale byla jsem donucená, díky tomuto dítěti.

Přišel  večer a šla jsem ji koupat. Chvíli jsem ji tam nechala hrát si s panenkou, kterou učila plavat a pak jsem nastoupila já. Umývám jí nožičky, ručičky: “Táááák, ještě umyjeme bříško a prsíčka,“ komentuji svoji činnost. Natálka se podívá na svoje tělíčko a povídá: “Babičko, ale já mám malý prsíčka.“ „To nevadí,“ chlácholím ji, „až budeš velká, tak budeš mít velká prsíčka.“ Natálka zakroutí hlavičkou na náznak nesouhlasu: “Ne, ne, nebudu, já bych je neunesla, víš.“  Vyprskla jsem v bouřlivý smích, až mi tekly slzy.

Jindy zase, když přišla ze školky, tak řešila holčičky a kluky. „Babičko, holčičky mají kačenku a kluci mají bimbáska.“ Souhlasila jsem s ní. Pak si opřela  ručičku o bradičku a důležitě mi řekne: „Ale já mám malou kačenku, kdybych měla velkou, tak bych nemohla sedět, víš.“  No tak to jsem nevěděla, co jí mám na to odpovědět. Musela jsem odejít a vysmát se potají v koupelně.

Když tak přemýšlím, kde se v těch hlavičkách berou takové úvahy?  Ale díky těmto capartům je ten náš život veselejší a těším se, pokud se dožiju, až bude Natálce 15 let, že jí tyhle a jiné hlášky budu vyprávět. Zrovna teď vnučka řeší problém s panenkou, že se musí učesat, aby se líbila klukům. Přitom  mojí rtěnkou za 170 Kč upravuje rtíky nastávající krasavici.

No, nejsou ty děti úžasné?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10