Já níže podepsaná...

    Pokud, stejně jako já, máte o pár let mladší (ale klidně i starší) sestru, pak jste jistě nejednou zažily boj u šatní skříně: "To je moje sukně! Opovaž se ji vzít! Sáhneš na ni a do smrti s tebou nepromluvím... Zlodějko jedna!" Ano, přesně tohle jsou typické "rozhovory", které se před skříněmi často odehrávají.

    Kolikrát se mi stalo, že jsem na večer měla domluvenou schůzku a ve školních hodinách jsem promýšlela, co si vezmu na sebe, abych byla neodolatelná... Domů jsem pak šla s povznesenou náladou, neboť jsem se už viděla v červené halence a černé sukni... Má radost však byla ta tam v momentě, kdy jsem ze skříně vytáhla sukni a zjistila, že na její přední straně se krásně vyjímá flek, jehož autorkou byla milovaná sestřička, která si sukni minulý víkend půjčila. Tak jsem spoléhala alespoň na halenku... ovšem jít v košili, na které chybí dva knoflíčky, taky nebylo to, po čem jsem toužila... Ano, za trest jsem si půjčila sestřiny milované džíny... Tak to šlo několik let, až mi jednou došla trpělivost...

    "Ty, ségra, prosím tě, o víkendu jdu na školní ples, mohla bych si půjčit ty tvoje černé šaty?" "To víš, že NE," jinak jsem samozřejmě sestře, po předchozích zkušenostech nemohla odpovědět. "Moc prosím, dám na ně pozor. Chci být krásná, je to pro mě moc důležité. Udělám vše, co budeš chtít! Budu mýt nádobí, uklízet, žehlit, šaty ti vrátím vyprané..." Když jsem viděla sestřin prosebný výraz, začalo mi jí být líto... když jsem se podívala na své krásné černé šaty, bylo mi líto jich. A pak mě napadla spásná myšlenka: "Víš co, sepíšeme smlouvu!" Sestra sice nejprve vybuchla smíchy, ale pak na můj návrh přistoupila, asi vytušila, že jinak si může o šatech nechat jen zdát. Vzala jsem tedy čistý list papíru a začala psát: ¨"Já, níže podepsaná Anežka, si od své rodné sestry Marušky půjčuji černé šaty, jejichž pořizovací cena byla 500 korun českých, a slibuji, že je vrátím nepoškozené (neroztrhané, nezašpiněné, se všem knoflíčky). Pokud by se tak nestalo a majitelka by na nich našla jakoukoliv – byť nepatrnou závadu, zaplatím jí jako náhradu 300 korun českých. Dále se obě smluvní strany domluvily na záloze ve výši 100 korun českých, kterážto bude v případně navrácení nepoškozených šatů vrácena zpět sestře Anežce. V našem bytě dne 2. ledna 2003 ". Byla jsem na svůj výtvor náležitě hrdá. Smlouvu jsme dopsaly, pořádně si přečetly a podepsaly.

    A hádejte, jak to nakonec dopadlo? Ano, správně, poprvé v životě mi sestra vrátila zapůjčenou věc v pořádku. Ještě dodnes mám smlouvu schovanou a občas, když si na ni s Anežkou vzpomeneme, tak si ji se smíchem přečteme. No a vzhledem k tomu, že je teď Anežka v sedmém měsíci, nic si ode mě nepůjčuje. Tedy alespoň prozatím  :-)