Ve druhé polovině roku 1990 se mi svěřil můj dobrý známý se svým záměrem vybudovat v naší obci pekárnu. Zároveň mi v ní nabídl místo účetní. Tato nabídka mě zaskočila, ale zároveň potěšila, neboť v té době vztahy na našem pracovišti nebyly zrovna ideální. Měla jsem týden na rozmyšlenou. Rozhodla jsem se a po týdnu dala výpověď ze stávajícího zaměstnání. Můj pracovní poměr měl skončit ke dni 31.12.1990.
Přiblížily se Vánoce – pekárna byla v nedohlednu. Vyčerpala jsem
poslední dny řádné dovolené a přišel 2. leden 1991. Lidé šli do zaměstnání, děti
do školy a já zůstala doma - nezaměstnaná. Bylo to pro mě něco nepředstavitelného.
Během prosince jsem sháněla práci nebo alespoň brigádu, ale marně. 3.ledna 1991
odpoledne jsem navštívila pana polesného, který měl, mimo jiné, na
starosti lesní dělníky. Když jsem mu vylíčila můj problém, ochotně mi nabídl práci. Přiznal však, že práce v lese
je namáhavá a ne každý je schopen ji zastávat.
Rozhodla jsem se to alespoň v lese zkusit. Pan polesný mě poučil,
jak se mám obléknout, co si vzít s sebou a ráno v 6.00 hod. prý mě
bude čekat na autobusové zastávce, kam pro nás přijede skříňová V3S a odveze
nás na pracoviště do Křivoklátských lesů.
Věděla jsem, že jsem se rozhodla proti manželově vůli, ale vzdát jsem to nechtěla. Ráno jsem v určenou dobu stála na zastávce v „plné polní“. Oblečena do nepohody, na zádech batoh a v něm, kromě jiného, svačinu a „termosku“ s horkým čajem. Lesní dělnice i dělníci mě mezi sebe velice hezky přijali. Dojeli jsme do Křivoklátských lesů. Před námi byla ještě delší cesta pěšky na pracoviště. Jeden spolupracovník se nabídl, že mi vezme napoprvé batoh. Došli jsme na místo. Ochotný muž shodil na zem z jednoho ramene svůj batoh, z druhého ramene můj a byl malér na světě. Hned mi bylo jasné, co se stalo. Nárazem se rozbilo izolační sklo v termosce. Nikomu jsem nic neřekla, ale celý den – byl leden, mínus 10°C – jsem zůstala bez pití. Ale přežila jsem. První mojí prací v lese bylo ošetřování mladých stromků proti okusu zvěře. Muži ořezávali spodní větve smrčků a my ženy jsme natíraly kmeny. Postupně jsme čistily les od větví, které zůstaly ležet v lese po pokácených stromech. Větve jsme snášely na hromady, které jsme pak zapalovaly. Spáleniště jsme hlídaly do doby, než všechno shořelo. Tato práce byla docela zajímavá. V dnešní době je pálení lesního odpadu zakázané.
Větve, klest a jiný dřevní odpad z poražených stromů sváží lesní traktor na hromady a mohutný štěpkovač ho zpracovává na štěpku, která se používá k mulčování, kompostování a po vysušení k topení. Koncem března skončila tato méně namáhavá práce a následovalo sázení stromků.
To už bylo pro mě podstatně horší. Moje spolupracovnice mně ukázaly, jak se sází. Zdálo se mi to jednoduché, ale jen do doby, než jsem to sama zkusila. Ony koply jednou, vložily stromek, přihrnuly zeminu, přišláply a bylo hotovo. Já jsem kopla jednou, dvakrát, třikrát – vložila stromek, přihrnula zeminu, přišlápla, pan polesný chytil stromek za špičku a stromek vytáhl.
Denní norma byla zasadit 350 stromků. Bylo to pro mě náročné. Děvčata ale byla úžasná. Když jsem jim ze začátku nestačila, pomáhaly mi se sázením, abych jim nenarušovala normy.
Za pár dní jsem už sázela stejně jako ony, ruka mě nebolela a práce se mi líbila. Stromečky stály v zástupech jako vojáci a já měla pocit, že jsem překonala sama sebe.
Končil duben, skončilo i sázení stromků a nastalo ožinování starších stromků v lesních oplocenkách. To byla teprve „lahůdka“. Byl květen. Sluníčko hřálo, obtěžovali nás komáři, vosy, občas se objevila zmije a moje ruka? – bolela jako „čert“. Doma na zahrádce jsem sice trávu srpem sekala, ale co to bylo proti osmihodinovému ožinování v lese. Děvčata sekala zápěstím, já celou rukou. Tehdy jsem si řekla:„A dost!“ Začala jsem hledat jinou práci.
Našla jsem ji brzo. Soukromý podnikatel hledal vedoucí pro prodejnu polotovarů v naší obci. Přihlásila jsem se a po pohovoru jsem byla přijata. Nerada jsem se loučila s děvčaty v lese, ale práce byla nad moje síly. Měla jsem sice čistou hlavu, obličej opálený, ošlehaný od větru, sněhu i deště, ale půl roku stačilo, abych zjistila, jak náročná práce v lese je.
A PEKÁRNA? Nikdy nebyla zřízena!
ChytráŽena.cz