Jak jsem málem přišel o oko aneb Ze života hypochondra

Tentokrát přijela má mladší sestřenice Běta se svými malými syny na návštěvu. Manželka šla s Bětou na malý nákup, který už trval přes dvě hodiny, a mně svěřily malého Kubíka, který má pět let, a jeho brášku, dvouletého Tomáška. Dmul jsem se pýchou, že mi tolik důvěřují. Nemocemi sužovanému, a ještě k tomu muži bez rodičovských zkušeností. Co ale zvládne ženská, zvládne muž taky, ba dokonce lépe. O tom se snažím už léta přesvědčit všechny ženy ve svém okolí. Proč se mi to zrovna nedaří, to neumím posoudit.

Nejdřív jsme si hráli na indiány. Pak se náčelníci museli posilnit. A tak jsem jim dal typicky mužskou sváču, párky s kečupem. Jsou to přece chlapi?

Než jsem je, znavené hrou a uzeninou bez chleba i rohlíků, které razantně odmítli, uložil k řádnému odpočinku, starší Kuba odněkud vytáhl prak.

„Ty s tím umíš střílet?“ ptal jsem se a zavzpomínal na své vlastní dětství. To bylo rozbitých oken a postřelených slepic, protože jsem vyrůstal na vesnici, než jsem se naučil dobře mířit! Pak jsem ale trefil i šišku na stromě. Díky mým střeleckým začátkům náš pes Pajda dostál svému jménu. Po mém postřelení zůstal Pajda pajdou navždy.

„Samozřejmě,“ odpověděl mi Kuba sebejistě.

Nebyl jsem si tím úplně jist. A už vůbec jsem si nebyl jist tím, jestli je to prak povolený, nebo zakázaný. Co kdyby si nechtěně vystřelil oko? Nebo ho vystřelil bráškovi? A co sbírka křišťálu, kterou má žena tak úpěnlivě střeží? Utírá z ní prach každé tři dny přes hodinu. A teď… Možná by pak na mě měla víc času, napadlo mě. Když jsem si ale představil její smutek, kdyby se byť jeden jediný titěrný kousíček zbytečných skleněných nesmyslů rozbil, ihned jsem považoval za vhodné zasáhnout.

Nechtěl jsem ale působit direktivně. A proto jsem pojal za svou povinnost coby novodobý Vilém Tell, jen místo luku s prakem, pořádně Kubu zaškolit.

Vysvobodil jsem prak z dětských rukou a natáhl gumu, abych zkontroloval, jak pruží. To jsem ale netušil, že Kuba má už nabito. Schytal jsem ránu přímo do obličeje, konkrétně do oka. V ten okamžik se mi zatmělo před očima a málem jsem sebou plácl na zem. Chytl jsem se za zraněné oko. Shodou okolností to bylo právě mé zdravější, na druhé pendrek vidím.

Musím do nemocnice! To mě v první chvíli napadlo. Kam dám ale kluky? A tak místo do postele museli indiáni se mnou na pohotovost.

Své ženě a Bětě jsem nechal na stole vzkaz: „JSEM V NEMOCNICI, PŘIŠEL JSEM O OKO.“

Mezitím se má žena s Bětou vrátily z nákupu domů. Nás tři doma nenašly. Zato našly můj vzkaz na stole a v koupelně umyvadlo od kečupu. Malý Tomášek v nestřeženou chvíli upatlal kečupem celé umyvadlo a já si toho nevšiml. O obě ženy se rázem pokoušel infarkt. Myslely si, chuděry, že je to krev, kterou jsem cedil při svém zranění. Ještě, že si nevšimly hopíka ve tvaru oka, který kluci měli také ve svém vybavení.

Já mezitím úpěl u lékaře. Mladá oční lékařka, které bych se jindy rád podrobil, mi způsobila další bolest, když mi mé očičko kontrolovala. Nakonec konstatovala, že oko je celé, jen od rány malinko podrážděné. „Bude vás to pár dní bolet, oznámila“. Tím jsem si byl jistý. S mým prahem vnímání bolesti, který je proklatě nízko, jsem byl přesvědčen o tom, že možná i několik týdnů.

„A to nedostanu nemocenskou?“ zajímal jsem se, protože jsem si nedokázal představit, že bych takto poraněný mohl normálně chodit do práce.

„A vy chcete?“ zeptala se lékařka prostoduše. No, to je otázka. Já chci především zdravé oko jako předtím.

„Pracuji v prachu,“ vysvětlil jsem. A tak mi paní doktorka nemocenskou vypsala. Zraněné oko mi opatřila obvazem a přes něj jsem dostal ještě klapku, takže jsem vypadal jako pirát. To se náramně líbilo klukům. Prak jsem jim ihned zabavil, aby se nesnažili vypadat jako jejich strejda. Člověk nikdy neví.

Takto ošetřen jsem se vrátil i se spokojenými kluky domů. Cestou jsem jim ještě koupil zmrzlinu. Ne, aby si Kubík myslel, že svou střelou udělal dobře, ale abych je, ospalé a unavené, alespoň trochu rozptýlil.

Když mě má žena a sestřenice viděly, ihned mě začaly litovat. A tak jsem je ve vlastním zájmu nechal při tom, že ten kečup v umyvadle byl skutečně mou vlastní, v lítém boji prolitou krví.

Večer mě žena poslala do postele. „Na televizi se stejně dívat pro jistotu nemůžeš, ať se oko, vlastně to jedno, nenamáhá,“ pravila, protože já si pirátskou ozdobu pro jistotu ještě nechal, i když mi lékařka říkala, že ji můžu za hodinu až dvě sundat. Kdo by si ale dobrovolně nechal vzít něco, co ho staví do postavení chudáčka, maroda a člověka, o kterého je potřeba se pečlivě starat?

Žena mi skutečně přinesla večeři až pod nos, do postele. Dokonce jsem dostal i šunku, kterou má žena docela šetří. Tvrdí, že pro zdraví je nejlepší zelenina. Dala ji na lahodné obložené chlebíčky a každý ten chlebíček ozdobila sýrem vykrájeným do tvaru srdíček. Sama si s Bětou ozdobila jejich chlebíčky tím, co po vykrajování ze sýra zbylo. Dokonce mi má drahá a milovaná žena přinesla i sklenku lahodného červeného vína pro dobrou náladu.

A dala mi i pusu! Nakonec jsem byl rád, že Kuba na mě nechtěně vystřelil. Má žena totiž ráda uznala, že jsem zraněný a nemocný člověk. Tak, jak to tvrdím už od začátku.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete