Když jsem se před lety rozhodl, že začnu sportovat alespoň rekreačně, vyzkoušel jsem různé sportovní disciplíny. V žádné z nich jsem, žal, nebyl příliš úspěšný. Pak jsem zhlédl dokument o kulturistice, a napadlo mě, že zkusím vzpěračství. Líbil se mi pohled na vypracovaná těla i to, že vypracovaná mužská postava přitahuje zájem žen.
Vyhledal jsem si trenéra. „Už jsi někdy dělal nějaký silový sport?“ zeptal se a přehlédl mě zkušeným pohledem.
Žádný silový sport jsem nikdy nedělal, pokud nelze počítat přetahování s mým psem jako sport, a ještě silový. Můj pes má ale pět kilo, tak síly jsou zjevně nevyrovnané. Já vlastně žádný sport nikdy nedělal. Byl jsem sportem úplně nedotčený. Zakroutil jsem hlavou. „Nejdřív bys měl malinko přibrat,“ řekl trenér.
V tu dobu jsem byl hubený, samá ruka, samá noha, i když jsem celkem obstojně jedl.
„Ty potřebuješ bílkoviny,“ poručil mi trenér. Já to vzal tak, že mám prostě přibrat, a tak jsem na své váze začal pracovat po svém. Tato fáze vzpírání mi nedělala problémy. Máma mi pekla buchty, já je jedl, válel jsem se na gauči, popíjel slazené nápoje a doplňoval to slanými dobrotami.
Dieta po nějaké době přinesla kýžený účinek. Když jsem se podíval po pár týdnech do zrcadla, díval se na mě boubelatý mladý muž. Málem jsem se nepoznal.
Trenér se mnou nadšení nesdílel. „Já říkal přibrat. Myslel jsem tím ale nabrat svaly, ne tuk! Podívej se na sebe, vše se třese, vypadáš jak sulc.“ Sulc! Tak to mě urazilo. Trenér mě nahnal do posilovny. Tam mi ukázal na běžecký pás. „Já chtěl ale vzpírat činky, rukama, ne běhat!“ připomenul jsem mu. „Ty musíš zpevnit celé tělo, ne jen ruce.“
Návštěvy posilovny mě už tak nebavily. Po práci jsem byl unavený, ostatní kolegové šli na pivo, a já musel makat ještě v potem čpící posilovně. Mé tělo se ale nepatrně zpevnilo.
Uběhl měsíc a půl, a já činku ani pořádně neviděl. Konečně nadešel den D a já ji spatřil. Štíhlou, pružnou, zpočátku jen lehkou činku. Trenér mě zasvětil do toho, jak ji uchopit a jak postupovat. Dával mi přitom záchranu. Jistil mě a já činku zvedal. Nejdříve lehkou, posléze těžší. Závistivě jsem pošilhával po zkušenějších kolezích. Bez mrknutí dostali nad hlavu činky těžší, než byli oni sami.
Těšil jsem se, až se k tomu také propracuji. „No, děláš pokroky,“ zhodnotil jednou můj trenér. „Malé, ale přeci.“ Byl jsem na sebe hrdý. Pil jsem iontové nápoje, živil se proteinem, klíčky, jogurty. Všiml jsem si, že o mě občas nějaká známá zkoumavě zavadila pohledem. „Jé, já tě málem nepoznala,“ ohodnotila po čase mou snahu bývalá spolužačka ze školy. Sebevědomí mi vzrostlo natolik, že jsem si jednou v nestřeženou chvíli, kdy se trenér na okamžik vzdálil se slovy: „Čekej tu a nic nedělej“, troufl přejít k čince těžší, než jsem dosud vzpíral. Trhl jsem jí, nadzvedl… Už jsem si myslel, že jsem vítěz, když jsem nelidsky zakvílel. Činku jsem si pustil rovnou na nohu. Byla z toho trojnásobná zlomenina nártu nohy. V nemocnici jsem se opět trochu zakulatil, svaly ochably a já si uvědomil, že mě vzpírání zas až tak nebere. A tak jsem s ním nadobro skončil.
ChytráŽena.cz