Jak jsem sebral učitele

Byl podzim, zrovna jako nyní, když jsem se vracel ze zahrádky. Byl jsem zahradu zazimovat a pořádně jsem přitom vymrzl. A tak jsem se rozhodl, že se cestou domů stavím na jedno pivo, abych poseděl v teple, popovídal s kamarády a měl lepší náladu.

Nebyl tu nikdo, koho bych znal. A tak jsem si sedl k osamělému stolu a poručil si jedno pivo. Bylo tu útulné teplo a mně se v podniku dobře sedělo, přestože tu nebyl nikdo, koho bych znal. Sledoval jsem přitom muže u vedlejšího stolu, který pořádně přebral. Hlava mu padala na desku stolu a bylo štěstí, že se udržel na židli a nespadl na zem. Ten muž odvrávoral chvilku přede mnou. Taky jsem zaplatil svůj jeden kousek a šel domů. Už mi nebyla zima, a tak jsem podnik opustil. Sešel jsem ze schodů, na kterých je onen podnik, a pod schody narazil na onoho muže od vedlejšího stolu. Seděl na zemi, na čele měl pořádnou bouli, a nebyl schopen se sám postavit. Přišlo mi ho líto. Nevypadal jako hospodský štamgast, to spíš jako náhodný host, který není zvyklý pít. 

A tak jsem mu nabídl svou pomoc. Smutně se na mě podíval. „Kamaráde, já pít neumím,“ řekl na vysvětlenou. „No, to vidím,“ odpověděl jsem. Přitom já nejsem jiný, také nejsem alkoholik. Pomohl jsem mu na nohy a nakonec jsem ho i doprovodil domů. Naštěstí věděl i ve svém stavu, kde bydlí. Vedl mě k rodinnému domku nedaleko hospody. U něj mě objal, a prý, kdybych potřeboval já pomoct, tak se na něj můžu obrátit. A vložil mi do ruky svou vizitku. Já mu na druhou napsal své telefonní číslo, jak chtěl, a rozloučili jsme se. Na vizitku jsem dočista zapomněl.

Za nějaký čas jsem byl pozvaný k dceři na návštěvu. Vnuk nastupoval na střední školu a zároveň slavil své narozeniny, tak se chystala malá oslava. Ptal jsem se vnuka, jak se mu ve škole líbí a jestli tam má kamarády. Vnuk neochotně řekl, že ano a že třídní je dost přísný, nějaký Helešic.

„Helešic? Já nějakého Helešice minule zvedal ze země,“ vzpomněl jsem si na navštívenku ve své kapse. A opravdu, byl to třídní učitel mého vnuka. Když mi pak za nějaký čas sám zavolal, aby mě pozval na kávu, na pivo ho totiž už nikdo nedostane, tak jsem se mu svěřil. „Tak Pavlík je tvůj vnuk?“ usmíval se učitel, s kterým jsme si už začali tykat.

Vnuk měl vždy dobrý prospěch. Ale kdyby mu náhodou něco ve škole nešlo, věděli jsme, že má protekci. S učitelem jsme se nakonec stali velkými kamarády. Dokonce jsme spolu, já s ženou a učitel se svou manželkou, k nelibosti mého vnuka strávili společně i jednu dovolenou. Když pak vnuk jezdil na sportovní soutěže a potřeboval ve škole omluvenku, i on nakonec ocenil mé přátelství s jeho třídním. Dnes je už z mého vnuka inženýr a rád vzpomíná na roky svého studia.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10