Ihned jsem si babičku mého přítele zamilovala. Já sama už neměla ani jednu babičku a ani jednoho dědu. Když ještě žili, jezdívali jsme za nimi, kdykoli to šlo. Protože my ale bydlíme na severní Moravě a oni žili v Čechách, nikdy to nebylo tak často, jak bychom chtěli my nebo naši prarodičové.
Jediný, kdo tuto babičku navštěvoval poměrně často, byl právě můj tehdejší přítel. Nikdy to ale nebylo dostatečně často na to, aby stará paní překypovala radostí a štěstím.
Když jsem do malého obýváčku s houpacím křeslem vstoupila, tušila jsem, že tam budu ráda chodit. Fíkus v rohu místnosti, tchynin jazyk u balkónových dveří a všudypřítomný zápach naftalinu mi připomněl návštěvy mých babiček a dědů. Jednoho dne jsem spontánně, když můj přítel odešel na toaletu, vytáhla z kapsy nafukovací balónek. Zbyl mi tam od chvíle, co jsem kamarádce hlídala děti. Nafoukla jsem ho a pinkla k babičce. Podívala se na mě svýma hlubokýma očima a její tvář se rozsvítila, jako by ji ozářilo sluníčko. Když se můj přítel vrátil, zastihl nás, jak si vesele pinkáme, smějeme se a radujeme jako malé děti. Beze slova se k nám přidal. Babička byla smutná, když jsme odcházeli.
„Tak takovou ji snad ani neznám,“ řekl můj přítel, když jsme už byli na schodišti venku.
Ano, měla jsem potrhlé nápady, ale to on už znal. V zimě jsme chodili na bazén a cestou zpět jsme v největším mrazu bez čepice trajdali ulicemi, až mi vlasy zmrzly a kdyby mi některý vletěl do očí, nejspíš by mi je vypíchl. My se tomu ale smáli. Nebo jsme se chytli a přítel mě chvilku táhl po kluzišti jako mašinku, a já ho pak na oplátku tlačila před sebou. Ano, bezstarostné mládí, a já ho chtěla dát trochu jeho babičce.
Před další návštěvou jsme si zašli na gofry. Jistě znáte oplatku potřenou marmeládou, ovocem, čokoládou a postříkanou šlehačkou.
„Musíme koupit i babičce,“ řekla jsem. Přítelova babička se s gofrem tehdy setkala poprvé. Dopadlo to tak, že stará paní byla při prvním soustu jako čuňátko. Nechtěla jsem ji v tom nechat, a tak jsem obtiskla svůj obličej do pochoutky před sebou taky. Nakonec jsme si všichni tři malovali prstem na obličeji ve šlehačce srdíčka a nejrůznější obrázky, smáli se jako šílení a vidět nás někdo byť jen trochu „na úrovni“, doktor Chocholoušek má o tři pacienty navíc.
Když jsem neměla zrovna balónek, nefoukli jsme třeba igelitový sáček a pinkali si s ním. Nebo jsem udělala z papíru vlaštovku nebo letadýlko, a to jsme si posílali vzduchem. Jindy jsme přinesli babičce hromádku ořechů.
„Já to nemůžu, nemám na to zuby,“ řekla babička. Nevadilo. Vylouskali jsme oříšky a ze skořápek udělali lodičky. Ty jsme si posílali po vodě v plastovém lavoru, poháněli jsme je foukáním do brček a byla to převeliká sranda. Jindy jsem udělala papírové nebe, peklo, ráj, a pod symboly umístila zajímavé úkoly, nebo dárky ve formě bonbónu a drobností. Babička měla radost, když si vytáhla dáreček a naoko se durdila, když musela splnit úkol ve formě např. písničky. Kliky, dřepy a podobné věci jsem jí tam samozřejmě nedávala.
Babičku jsem nakonec naučila hrát i žolíka, přestože dle jejích slov na karban nikdy nebyla. Hráli jsme třeba o knoflíky, nebo jen tak pro radost.
Kdykoli jsem tehdy něco pekla, vždy jsem odložila kousek pro „babičku“. Jakmile jsem přesazovala kytky, třeba fialky, putoval jeden květináček k té staré, hodné a milé paní.
„A víš, že babička přestala smutnit? Pořád je taková veselá,“ říkával mi přítel. Hřálo mě to u srdce.
Když jsme se s mým přítelem nakonec po letech rozešli, měla jsem svůj důvod, strašně mi ta stará paní chyběla. Dodala jsem si odvahy a párkrát jsem ji ještě navštívila. Byla sice smutná, že už s jejím vnukem nejsem, ale ráda mě viděla. Po pár nesmělých frázích v nové situaci jsme si zase začaly hrát. Dělaly jsme spolu různé masky z papíru, nebo jsem ji jen houpala na jejím křesle.
Pak mě život zavedl jinam, měla jsem nového přítele, a můj první si také našel partnerku. V tom období babička zemřela. Na pohřbu, kde jsem se té dámě přišla poklonit a rozloučit se s ní, mi můj tehdy už bývalý pošeptal do ucha:
„Díky tobě žila tak dlouho. Ona by byla bývala zemřela určitě dřív. To ty jsi jí život prodloužila.“
Na ta slova nikdy nezapomenu. I po těch letech stále hřejí u srdce.
ChytráŽena.cz