Jak jsme se seznamovaly, neseznámily a ještě přišly o peníze

Když jsem byla velmi mladá, skončila jsem právě studium, měla jsem dobrou kamarádku Kláru. S Klárou jsme podnikaly různé výlety, navštěvovaly jsme se doma a po práci jsme sportovaly. Právě v tomto období nám v životě začal chybět mužský element. Na škole jsem na kluky neměla čas a po škole, když už jsem pracovala, se mi zdálo, že je velmi problematické najít toho správného kluka, s kterým bych se chtěla vídat častěji a později třeba i založila rodinu. Podobně na tom byla i Klára. Ani jedna jsme netancovaly a diskotékám apod. jsme se vyhýbaly. Internet v té době u nás ještě nebyl.

Jednoho dne si kamarádka přečetla v tisku inzerát agentury, která se zabývala seznamováním mladých i starších lidí. Proč to nezkusit?

Museli jsme agenturu navštívit osobně, zaregistrovat se zde, nechat vyfotit a oni nám na oplátku slíbili zasílání protějšků, které by se k nám dle našich požadavků hodili. Jediné ouvej celé věci byl poplatek. Tehdy to byla stokoruna. Není to moc, na tehdejší dobu to ale nebylo ani málo. Co bychom ale pro své životní štěstí neudělaly? Poplatek jsme nakonec zaplatily a čekaly. Měla jsem několik schůzek, stejně jako Klára. Nevybraly jsme si ale toho pravého. Později nám byl nabídnut seznamovací pobytový zájezd. Zájezd měl proběhnout během čtyř dní a jeho součástí měly být zajímavé výlety do okolí. Cena zájezdu byla o něco vyšší, ale zvolily jsme ho jako takovou dovolenou. Ubytování bylo v malém hotýlku po dvou, a tak jsme mohly být na pokoji spolu, s nikým cizím, a dovolenou si užít.

A tak jsme se na zájezd vypravily. Hotýlek byl malý, ale krásný. Hned druhý den jsme se těšily na společnou snídani. Po ní mělo být přivítání a organizovaná zábava.

Usedly jsme v hotelové restauraci a oči nám přecházely nad pochoutkami, které hotel nabízel. Objednaly jsme si trochu toho, maličko tamtoho, a také to další. Káva, čaj, džus, dezerty i slané pochoutky postupně zmizely v našich útrobách. Na konci nás ale čekalo překvapení. Číšník, který nám celou dobu nosil objednané chody, nám na konci předložil účet. Úsměv nám zmrzl na tváři.

 „Přejete si platit hned, nebo to máme přičíst na účet pokoje?“

Nezmohly jsme se na odpověď. Měly jsme s sebou kabelky s peněženkami, kdyby náhodou, a tak jsme účet zaplatily hned. Moc nám toho už nezbylo.

Až teprve ve společenské místnosti hotelu, kde nás uvítal usměvavý delegát, jsme se dozvěděly, že si stravu s výjimkou obědů hradíme ve vlastní režii. To ale v popisu zájezdu uvedeno nebylo. Později jsme to přece jen rozluštily maličkým písmem napsané v prospektu. Co jsme mohly dělat?

Ve společenské místnosti jsme všichni byli seznámeni s dalším programem. V kulturní místnosti budou po celou dobu pobytu organizovány společenské akce, soutěže, taneční zábavy apod. Zároveň nám denně budou nabídnuty fakultativní zájezdy, které si ovšem také musíme sami hradit. V duchu jsme veškeré zájezdy škrtly. Vystačíme si s programem, co pro nás je nachystán v kulturní místnosti zdarma, a pokud nás to nebude bavit, zajdeme si někam samy, hlavně zadarmo.

Oběd už nebyl tak bohatý, jako snídaně. Dalo se uvažovat o tom, že důvod je prostý. Byl totiž v ceně. Naházely jsme do sebe vše, co nám číšník přinesl, i kdybychom měly prasknout. Večeři, která v ceně není, jistě vynecháme.

Jeden den jsme s Klárou strávily v kulturní místnosti hotelu. Program spočíval v primitivních hrách, které nás nebavily. Chtěly jsme ale obhlédnout přítomné muže. Přijely jsme přece za účelem seznámení? Z mužů mě zaujal jeden jediný. Byl přiměřeného věku, po pár slovech jsem zjistila, že je poměrně inteligentní a má podobné zájmy. Pavel ale bydlel na opačném konci republiky, navíc byl dosud ženatý, v rozvodovém řízení. Já chtěla svobodného, stejně jako jsem tehdy byla já.

První večer byla organizována také vycházka do okolí hotelu. Večerní vycházku k nedaleké zřícenině jsem si s Klárou docela užila. Jediný muž, který s námi během vycházky promluvil, byl starší pán ve věku našich rodičů. Byl to vdovec a na podobné pobyty jezdíval pravidelně.

„Tady se neseznámíte,“ poučil nás. „Já sám sem jezdím proto, že nemám co dělat, chybí mi ještě má žena a nemám s kým zajet na dovolenou. Většinou tu jsou lidi jiného věku, než jste vy, anebo bydlí prostě daleko. A když máte to štěstí a potkáte tu konečně někoho, kdo vás zaujme, stejně z toho nikdy nic není. Věřte mi, jezdím na podobné akce už tři roky,“ sdělil.

Dalších akcí jsme se už nezúčastnily. Většina se platila dodatečně a jejich cena nebyla zahrnuta v ceně zájezdu a nám stejně nezbyly na ně peníze. Tanečních večerů jsme se neúčastnily, protože netancujeme. A tak jsme chodily po městě a udělaly jsme si vlastní program. Měly jsme času dost, nechtěly jsme zmeškat jen oběd, který byl snad jediný zdarma.

Poznaly jsme tak krásné město a dokonce v jeho ulicích jsme potkaly i dva mladé, inteligentní a vtipné průvodce. Tím, že pobyt probíhal ve městě dosti vzdáleného od našeho domova, zůstali Petr a Jirka jen našimi kamarády. Dokonce nás jednou také přijeli navštívit. Pak už jsme si jen dopisovali.

Z pobytu jsme se vrátily bez peněz, bez partnerů, ale odpočaté. Ihned po návratu jsme zrušily naši registraci v agentuře. Nakonec jsme obě našly partnery přirozeně a žijeme krásným rodinným životem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10