Jak plyne čas

Dnes jsem po dlouhé době vstávala docela pozdě. Nemám ve zvyku spát dlouho, to ne, jsem ranní ptáče. Ale dnes se prostě zadařilo. Spinkalo se krásně až do modré krásné oblohy. Žádná tma. Sice v plánu bylo velké prádlo, Mářa už byla připravená, jen zapnout, aby vše se dalo pověsit ven a využít fukéře i sluníčka. Jo, jo, člověk míní, človíček změní. Pravda, vše jsem stihla, venku prádélko proschlo, jen co se sundalo, sluníčko zašlo a už neukázalo svoji sílu.

Potřebovala jsem nakoupit, ale venku byla zima a já jsem nějak zlenivěla, tak manžílek obstaral vše sám. Zatím se uklidilo rozházené uklizeno, jak říká mužíček. Jen co jsem otevřela okna, už ho vidím, jak kráčí obtěžkán taškama. Páni, ten toho nese. Já chtěla jen 3 věci, ostatní ať koupí dle svého uvážení. Inu, uvážil. Jak tak hledím, vidím stejně postižené muže, no jo, manželky si doma libují s mopy, vysavači či prachovkou. Je doma, vše uklizeno kam patří, začínám dělat papů. Oběd. Trouba peče sama a bublající polívčička nepotřebuje moji asistenci.
Vše mám poklizeno, jen bašta je ve fázi klokotající. Inu, mám čas, manžílek je na PC, z pokoje se linou různé zvuky, až později se dozvídám, že si opakoval slovíčka a králíček mu okusoval ponožku. To je asi ta díra, co jsem zahlédla, když pospíchal pro brýle, které si hned nevzal. Nuž věk dohonil i nás. Já si usedám k okýnku a sleduji ruch na ulici. Páni, je to bejvalá sousedka či ne? No, vypadá tak nějak. Ale tamhle je drobotina od mladejch z vedlejšího domu. Nedávno se ještě vozila v kočárku, jak capou, bumbrlíčci. A hele, Pajda, jezevčík, toho jsem neviděla ani nepamatuji. Panička byla u mladých od Vánoc, tak to už se vrátila.

Musím jít, oběd volá. Pouštíme si televizi, je tam krásná pohádka. Mámo, pamatuješ toho, no jak jen se jmenuje, teď hraje krále. Vzpomínáš na představení tady v divadle. Krásně tam zpíval a jak tancoval. To vám byla krása. Hned si vybavuji své bolavé klouby a usmívám se při představě, jaký tanec bych asi svedla já. Je večer, pouštíme si rádio, jen hudbu pro radost, zapaluji svíčku pro zahřátí duše, svítí nám lampa na knihy, co čtem. Oba máme na nose brýle, bez kterých se už neobejdeme. Jo jo, kde je ten zrak. Vzpomínám na babičku, jak ještě než šla spát, odkládala zuby do skleničky. Naštěstí, tento neduh nás ještě nedostihl. Ležím v posteli a uvažuji. Jsem už tak stará? Kdepak, to jen plyne čas.