Jsem holka od krav, a vůbec mi to nevadí

Když jsem se zamilovala do Martina, byla to oboustranná láska na první pohled. A tak se není čemu divit, že jsme po necelém roce čekali malého Martínka. Vzali jsme se a já se přestěhovala k manželovi na vesnici. Žili jsme v domě s tchánem, tchán v přízemí a my v patře. Dva roky nato se nám narodil Kubíček. Manžel vydělával slušné peníze, já byla na mateřské a víc a víc toužila po holčičce. A tak se nám narodila Verunka.

Jednoho dne se manžel vydal s nejstarším Martínkem do města na nákupy. Tehdy měl Martínek pět let, Kubík tři roky a nejmladší Verunka tři měsíce. Vědět, co se stane, nikdy bych je nepustila. Martin jel jako vždy opatrně. Jezdil bezpečně, zvláště když vezl děti. Můj muž jel opatrně, nikoli však kluk pod vlivem alkoholu, který do nich naboural. Můj milovaný chlapeček zemřel na místě, manžel cestou do nemocnice. Zhroutil se mi svět. Vůbec nevím, co se těch několik týdnů dělo. Já skončila v šoku v nemocnici, o Kubíka a Verunku se postarala má sestra. Kdybych neměla další dvě děti, nedrželo by mě nic už na tomto světě. Kubíček a Verunka mě ale potřebovali. Trvalo to hodně dlouho, ale postupně jsem opět začínala fungovat. Už nikdy to nebude stejné, jako dřív. Už nikdy nebudu tak úplně šťastná. Mám ale další dvě milované děti, a ty mě potřebují. Verunka byla v té době malé miminko, Kubík taky potřeboval mámu, která funguje naplno. A tak jsem se vzchopila kvůli dětem.

Po prvním období, kdy jsem jen tápala kolem sebe a pořádně nevnímala své okolí, jsem začala myslet realisticky. Z čeho budeme žít? Děti sice dostaly sirotčí důchod, já vdovský, musím se ale o ně postarat i já sama. Nemůžu čekat, co mi kdo dá. Před mateřskou jsem pracovala ve školství. V době, kdy zemi sužoval covid, jsem se ale najednou neměla kam vrátit. Rozhodla jsem se skončit a najít si místo, kde mě budou potřebovat. O děti bylo postaráno, funguje u nás mateřská škola i základní škola, a tchán mi přislíbil, že mi děti kdykoli pohlídá. Horší ale bylo najít si nové místo. Zkoušela jsem rozesílat životopisy a posléze jsem se osmělila ptát se v různých firmách i osobně. Někde mi na rovinu řekli, že pro mě místo nemají. Buď hledali lidi na dělnické pozice, kde i má maturita byla moc, nebo prostě měli plno. Někde slíbili, že se ozvou, a neozvali se. Až pak mi kamarádka řekla, že u nás na farmě hledají stále zaměstnance.

„Není to ale žádná kancelář, je to obyčejná dřina. Vyděláš si tam slušně, má máma tam dělá celý život a je spokojená.“

Nepředstavovala jsem si, že po kancelářské práci přejdu do zaměstnání, kde budu muset být k dispozici o víkendech, svátcích, vstávat hodně brzy a pracovat i v noci. V dětském pokojíčku v postýlkách ale odpočívaly dva pádné důvody pro to, abych to alespoň zkusila. Zvířata mám odjakživa ráda. Toto byla ale špinavá a vůbec ne voňavá dřina. S obavou jsem ji přijala s tím, že je to jen na chvíli, než si najdu něco lepšího.

Mezi dojičkami jsem našla prima kamarádky. Zpočátku, než odešla do důchodu, zde byla i maminka mé kamarádky, a to mi značně usnadňovalo vstup do ucelené party. A protože jsem docela manuálně zručná, zvykla jsem si na práci i na prostředí a dnes je to už pět let, co pracuji na místní farmě, kterou mám téměř za domem. Cestou z ranní směny vyzvednu Verunku ze školky, pro Kubíka do školy jezdí děda. O prázdninách děti trefí na farmu samy. Chodí za mnou rády. Hladí si malá telátka a jsou na svou mámu pyšné. Myslím, že i můj muž s naším nejstarším synáčkem jsou tam někde v nebi hrdí na svou mámu a ženu. A přestože mi občas řekne nějaká kamarádka, že se mi diví, že holka s maturitou dře u krav, nic si z toho nedělám. Zvířata mají duši, umí se odvděčit za péči a já jsem s nimi ve skutečnosti ráda. Farma, krávy a život patří přece k venkovu?

čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete