Jsem zrádkyně?

Můj muž mi to řekl takřka hned, jak jsme se kdysi poznali. Byla jsem mladá, naivní holka, když jsem potkala Petra, který se později stal mým manželem. Tehdy mi po dvou dnech řekl, že má před operací, že má v těle nádor, který je asi zhoubný. Ten mu vyňali a Petr bojoval. Pomáhala jsem mu, jak to šlo. Brzy jsem ho začala mít ráda a nechtěla jsem, aby netrpěl. Navíc jsem věřila, že se uzdraví.

Prodělal následnou léčbu a zdálo se, že bude vše dobré. Pak se jeho stav zhoršil, právě v době, kdy jsem už byla těhotná. Můj muž se nemohl našeho potomka dočkat. Věřil, že ho bude vychovávat a budeme šťastná rodina. Petr přišel o ledvinu dvě měsíce předtím, než jsem porodila. Jeho pevná vůle mu pomáhala, aby se brzy zotavil. Narodila se nám naše milovaná dcera. Oba jsme byli moc šťastní.

Netrvalo to ale dlouho. Dcerka měla dva roky, a my se musely s manželem a tátou rozloučit. Zůstala jsem sama s malou dcerou a nikdy jsem nevěřila, že se z toho vzpamatuji. Byla tu ale dcera, a tak jsem musela o ni pečovat, starat se a říkala jsem si, že nás Petr odněkud sleduje a je šťastný, jak dcera roste, i z malých krůčků a úspěchů.

Dlouhé roky jsem žila sama. Obklopila jsem se příbuznými a přáteli. Nechtěla jsem už muže. Pak ale dcera vyšla školu, měla své vlastní kamarádky a své vlastní záliby, už mě tak nepotřebovala, a já začala cítit, že ještě muže potřebuji. Měla jsem roční známost s klukem, kterého jsem poznala na horách. Nebyl to žádný krasavec, ale byl hodný. Jenže vztah byl takový bez života. Jediné, co nás spojovalo, byly právě ty hory. Byla jsem na něj moc živá. Chtěla jsem létat do ciziny, jezdit na kole, tehdy jsem měla za sebou i pár seskoků padákem. Mirek se všeho bál. Nikdy neletěl letadlem, neuměl plavat, předem věděl, že by spadl z kola a na lyžích si zlomil nohu, navíc měl strach z výšek. A tak jsme ten podivný vztah po roce ukončili.

Zase jsem byla sama. Uměla jsem ale žít sama se sebou. Tehdy se má dcera přestěhovala ke svému příteli. Měla po maturitě, byla už dospělá a svého kluka znala už dost dlouho na to, aby zkusili společný život. A právě tehdy se to stalo. Musela jsem si někoho najít, prostě jsem to tak cítila, a poprvé v životě jsem se přihlásila na seznamku. Vše bylo nové. Oplzlé návrhy, kdy se nikdo se mnou moc nemazlil a ihned v první zprávě mi nabízeli noc plnou vášně, pokud rovnou nebyli hrubí a sprostí. Měla jsem pocit, že se tu slezla snad všechna spodina světa, dlužníci, alkoholici a jinak deformovaní chlapi. Už jsem chtěla ze seznamky odejít, když se mi ozval Lukáš. Byl o dva roky mladší, než jsem já, a vůbec se nebránil mým aktivitám. Psal mi, že mě bude všude následovat, pokud si budeme rozumět. Nějakou dobu jsme si psali a telefonovali. Sice mě zarazilo, že bydlel zrovna u rodičů, zdůvodnil to ale tím, že se nedávno vrátil z ciziny. Prý tam šel za prací a pustil proto svůj byt. Na novém bytě se prý už pracuje.

Lukáš byl pohledný člověk. Vysoký, vyšší, než můj muž, modrooký a inteligentní elegán. Až jsem se divila, že se zhlédl právě ve mně. Začali jsme se vídat. Vyšli jsme si párkrát na hory. Neměl sice takovou fyzičku, jakou prezentoval, kdo se ale nedělá malinko lepším, že? Také mi přibývaly roky a už jsem nechodila tolik, jako dřív. Bylo léto a my chodili plavat. Pak se jednou Lukáš málem utopil. Prý se mu nějak zamotala hlava. Nakonec doplaval ke břehu. „Fakt ti nic není?“ zajímalo mě. Zavrtěl hlavou, prý je naprosto zdravý.

Ale Lukášovy potíže časem přibývaly. Byl najednou víc unavený. Obhajoval svou únavu tím, že bydlí stále u rodičů, kde žil i jeho mladší nezadaný bratr. V malém bytě neměl prostor na soukromí. Já si ho ale nehodlala stěhovat k sobě, na to jsme se ještě málo znali. Lukáš měl zažádáno o byt. Chtěl větší, než jsem měla já, počítal prý s tím, že se časem přestěhuji já k němu. V té době jsem byla poprvé u nich doma. Po celou dobu dvou měsíců chodil Lukáš ke mně. Navařila jsem, a trávili jsme volné chvíle spolu.

Lukášovi rodiče byli znamenití. Pozorná a hodná máma, galantní táta i veselý bratr mě vzali, jako bychom se  dávno znali. Maminka se pak v kuchyni zajímala, jak vážně to s jejím synem myslím. My se ale znali pouhé dva měsíce. Bylo nám spolu dobře, já při Lukášovi sice zlenivěla, ale jinak se dal náš vztah považovat stále ještě za lepší přátelství. A tak jsem jen pokrčila rameny.

„Když je teď tolik unavený,“ řekla maminka. Ano, i já jsem si všimla, že je Lukáš častěji unavený, občas dokonce zrušil naši schůzku, že prý se potřebuje vyspat po práci. Pracoval přitom jako vrátný v jednom podniku na šest hodin denně. Prý ho to i tak uživí. Já se nechtěla ptát na jeho finanční situaci. Občas mi koupil kytku, v restauraci platil za mě, nepřipadalo mi, že by se mu špatně žilo. Začala jsem ale Lukáše víc sledovat. Chodil často na různé „preventivní“ prohlídky a často spal. Bylo mi náhle úzko. Uvědomila jsem si, že se jeho chování nápadně podobá chování mého muže před lety. To ale nemohla být pravda! Copak může mít někdo takovou smůlu? Nakonec jsem se rovnou zeptala Lukášovy maminky. Ta mi nechtěla lhát. Prý si myslela, že vše vím. Lukáš měl před lety leukémii, která se mu vrátila. To byl důvod, proč se vrátil po letech pobytu v cizině zase domů a žil u rodičů. Proto měl kratší pracovní úvazek a čekal na schválení invalidního důchodu. To byly ty jeho preventivní prohlídky.

„Nechtěl jsem tě ztratit,“ tvrdil pak Lukáš. Přesvědčoval mě o tom, že je silný a svou nemoc zkrotí. Prý už se pomalu vyléčil. Bojuje, nemoc si nepřipouští. A proto mi od počátku neřekl tak závažnou pravdu!

Věděla jsem své. I můj muž bojoval. Přál si dožít se svého dítěte, a to se mu splnilo. O to víc pak chtěl zůstat tady a být s námi. Nemoc ho ale zlomila.

Týden jsem proplakala. Bylo mi Lukáše moc líto. Nechtěla jsem ale zažít to, co jsem si prožila před lety. Lukáš měl své rodiče, kteří o něj pečovali, nepotřeboval ošetřovatelku. Viděla jsem se s ním ještě třikrát. Domluveni jsme byli ale na více schůzkách. Ty ostatní Lukáš zrušil, protože se „necítil“.

Nakonec jsme se rozešli. Byla to má vůle, argumentovala jsem tím, že ruší schůzky a nemá na mě čas. Byl taky víc hrubý, často mluvil z cesty, jako by se mu motal jazyk, byl pod drogami nebo silně opilý. Věděla jsem, co to způsobuje. Zlá nemoc, která se mu navíc vrátila, přebírala moc nad ním i jeho chováním. Nechtěla jsem ho vidět umírat.

Byla jsem zase sama. Lukáše jsem ale sledovala na sociálních sítích a přála jsem mu to nejlepší. Poslední dobou se mu přitížilo. Už tu asi dlouho nebude. Moc mě to mrzí. Vím, že je o něj dobře postaráno. Já už bych nedokázala denně přihlížet, jak odchází. Může to trvat ještě několik měsíců, nejdéle prý rok. A rok utrpení bych už nezvládla.

Nikdo o mém trápení neví. Nosím ho v sobě. Připadám si jako zrádkyně, sketa, která utekla, když ji druhý potřeboval. Na druhou stranu to byl právě Lukáš, který mi celou dobu lhal. Ptala jsem se na jeho zdraví od začátku, sama jsem mu nic nezatajovala. Znal celou pravdu o mém manželovi. A tak jsem možná slabá a zrádkyně, ale držím ještě pohromadě. Vzpamatovávám se ze svého zklamání.

Už asi nikoho nechci. Jako bych přitahovala smůlu. Zůstanu sama, však mám už dospělou dceru, která nebydlí daleko, nejsem úplně sama. Žije tak mnoho lidí, nebudu jediná.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10