Kamarádka Viki

Mám kamarádku Simonu. Simona je maminkou dnes osmiletého chlapce Michala. Míša si roky přál pejska. Miluje zvířata a návštěva u nás, kde je pes i kočky, byla pro něj vždy svátkem.

„Tak mu psa pořiďte. Je už dost velký a dítě by mělo vyrůstat se zvířaty,“ radila jsem kamarádce.

Kamarádka a její rodina nejsou příznivci zvířat. Simona sice snesla naši malou farmu, dokonce pro ně měla i pohlazení, nechápala ale, kde vzal její syn tuto vášeň. Když už o psovi začala uvažovat, zjistila, že její muž má silnou alergii na psí srst.

„Kupte naháče. Ten je vhodný i pro alergiky,“ radila jsem dál.

„Naháče?“ Simona se ušklíbla s tím, že tato psí rasa jí je silně nesympatická. Když ale touha jejího syna neuvadala a chlapec hladil psy uvázané u obchodu, běhal za cizími psy v parku a všude nosil piškoty s tvrzením, že si nějakého psa ukradne, navštívila i s mužem chovnou stanici naháčů. Doufala, že vše bude v pořádku a její muž takového pejska snese. Muž měl ale silnou alergickou reakci na pejsky, a to byli jen venku. Usoudila proto, že pejska si pořídit nemůžou. Manžel má alergii také na kočky, morčata apod. Bylo rozhodnuto. Rodina se o zvířecího mazlíčka nerozroste.

Michalova touha po psovi neutuchala, spíše naopak. Chlapec se trápil čím dál víc. Až jsem našla řešení. Občas jsem mu sice dovolila, aby se prošel s naším Alíkem a po jeho odchodu i s novou fenkou Baruškou, bylo to ale jen ojedinělé, protože Simona s rodinou bydlí ve městě, které je od naší vesničky vzdáleno několik kilometrů a vídáváme se tak jednou, nebo dvakrát do měsíce. To malému Míšovi nestačilo. Vzpomněla jsem si ale na kolegyni z práce. Občas pomáhala své sousedce, staré paní z jednoho patra panelového domu ve městě. Staré paní před rokem zemřel manžel, a ona se musí sama starat o celou domácnost i fenku zlatého retrívra Viki sama. Viki je ještě mladá a hravá a paní Duškovou už trápí nejeden zdravotní problém.

„Ta paní chodí o hůlce a fenka ji tahá do kopce, z kopce, protože si potřebuje vyhrát, vyběhat se. Občas paní navařím, napeču, někdy jí pomůžu s úklidem, ale psa jí hlídat s naší pracovní dobou nemůžu,“ postěžovala si kolegyně nejednou.

A tehdy mě to napadlo. Zjistila jsem si, že paní Dušková bydlí jen kousek od kamarádky Simony a její rodiny. I malý kluk jistě zvládne dojít k ní a psa vyvenčit. Tím, že se jedná o mladou fenku, nebude problém, aby si kluk vyhrál s fenou každý den. Michalova touha bude splněna, pes bude mít pelíšek i nadále u své paničky a všichni budou spokojeni. Kolegyně, když jsem jí svůj plán přednesla, byla nadšená. Hned jsem domluvila setkání se Simonou a jejím synem. Míša si s fenou ihned rozuměl. A od té doby hlídá pejska každý den. Chodí za ním hned ze školy, často si přivstane, aby ho venčil i ráno, a večer, když si udělá domácí úlohy a poučí se, jde místo za kopačákem na hřiště k paní Duškové pro svou chlupatou kamarádku. Michalovy návštěvy svědčí i staré paní, která kontaktem s dítětem pookřála.

„Jediné, co musím, je častější praní,“ směje se Simona. Musí dbát na to, aby syn domů nepřinesl část kabátu své psí kamarádky. To pak její manžel pšíká a diví se, na co je ještě alergický.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10