Dneska přijde na návštěvu kamarádka, říkejme jí třeba Julie. Docela se na ni těším, dlouho jsme se neviděly, pouze si voláme a smskujeme. Teda já volám, ona mě jen prozvání, mám přece volání zadarmo. No samozřejmě, že nemám, i můj paušál je drahý.
Julie přichází přesně a už ve dveřích hlásí, že mi nic nenese, nemá penízky. Nikdy nic nečekám, ostatně penízky nemá nikdy. Osladí si kávu šesti lžičkami cukru, zakousne se do připraveného pohoštění a spustí tok svých myšlenek. „Martinko, ty jsi přibrala? Kyneš, Martinko, kyneš.“
Nejméně šest let jsem pořád stejná, určitě by mi nevadilo něco shodit, ale nepřibírám, nehubnu. Miluji upřímnost, není nic lepšího získat zdarma pár mindráků. Fajn, tak to jsme probraly moje problémy a teď už se budeme věnovat jen tomu, co trápí Julii.
Dozvídám se, že dala v práci výpověď, sama od sebe. Důvod? Už je tam dlouho a chtěla by zase zkusit něco nového. Klidně prý půjde i do kanceláře, na počítači se přece naučí. Vysvětlujte taktně někomu, že žádná firma se nebude zabývat zaučováním na počítači někoho, kdo má jen základní vzdělání, když si může vybírat ze zástupu nezaměstnaných vysokoškoláků, kteří nejenže umějí pracovat s počítačovými programy, ale zároveň ovládají i cizí jazyky.
Ale slíbím, že se podívám na internet po nějaké vhodné práci, Julie počítač nemá a zatím ani mít nebude, splácí pořád nějaké dluhy. Je naivní, myslet si, že když jezdí na černo a nemá na pokuty, že ji nenajdou. Našli a penále s pokutami dělaly skoro sedmdesát tisíc. Teď je splácí a bere si další půjčky, třeba na nájem. Nedávno nalítla zase nějaké podvodné firmě, prý měla dělat obchodního poradce (opravdu nevím, s čím by mohla radit), měla dostat mobil a notebook, podepsala nějakou podivnou smlouvu o zakoupení produktů a na světě je další dluh. Stokrát jsem jí domlouvala, že půjčkami jenom vytlouká klín klínem, marně.
Dneska prý nemá ani na nákup. „Martinko, nemůžeš mi půjčit? Třeba jen dvě stovky?“ Častokrát jsem jí vypomohla, ale teď opravdu nemám. „A nemohla by sis půjčit od dcery?“ sonduje Julie. Tak to opravdu nemohla, nevím, proč by moje dcera měla dávat peníze, které by už stejně neviděla, mojí kamarádce. Moje dcera pracuje, chodí při práci do školy, doma pomáhá. Julie má dvě děti, 26 a 28 let, ale ty ani nedokončily školu. I oni jsou dlužní, na koho se podívají a práci řeší jen občasnými brigádami.
Ale s prázdnou Julii odejít nenechám, už si na to zvykla, že ji napakuju potravinami z našich zásob. Pudinky, sáčkové polévky, těstoviny, lanšmít, čaj, paštiky, zavařeniny. „Nějaké rybičky nemáš?“ nakukuje do komody se zásobami. Minule jsem jí darovala krásnou toaletní vodu. „Martinko, nemáš zase nějakou voňavku?“ No samozřejmě, že já i dcera máme deodorant i toaletní vody, ale proč by mělo být pravidlo, že jí vždycky nějakou dám?
„Jé, ty máš krásný jablka, dáš mi jich pár?“ Nemáme žádnou zahradu, jablka koupil manžel včera v supermarketu, ale ano, tři jí dám. Nakonec ještě posbírá zbytek pohoštění, že to vezme dceři a synovi, aby viděli, jaká jsem výborná kuchařka. Chvála potěší.
Julie si všimne, že pletu. „Martinko, nechceš za mě doplést svetr pro mojí Alenku? Mám ho rozpletený už tři roky a nebaví mě to.“ Tak to teda nechci, práce mě musí bavit, pletu na tři malé holčičky a mám z toho radost, ale vím, že kdybych dopletla svetr pro Juliinu Alenku, skončí stejně někde pohozený a Alenka nad ním ohrne nos. „No nevadí,“ loučí se Julie a zní to trochu jako výtka. „Tak se měj a zavoláme si, papa.“ A je pryč.
Přesto, že jsem z její návštěvy pokaždé vyčerpaná a deprimovaná, mám ji ráda, nechci tohle přátelství ukončit. Ale připadám si jako dojná kráva, trouba, který se musí rozkrájet. Třeba by mi ostatní čtenáři a čtenářky mohli poradit, co dělat a jakou cestou se dát.
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz