Kdo má větší melouny?

Můj děda byl velký šprýmař. Žil s babičkou v domečku na kraji města a měl velkou zahrádku, svou pýchu. Vše se mu na ní dařilo. Jablka z jeho jabloní vypadala jako obrovské červené koule, třešně byly velikosti rajčat, mrkev dorůstala gigantických rozměrů a i ostatní ovoce a zelenina prospívaly. Jednou si dědův soused s krásným a do zahradničení se hodícím jménem Polníček přivezl odněkud pár semínek. „Budou z nich pořádné melouny!“, informoval mého dědu. Děda se jen ušklíbl: „Tady melouny? Ty ti tu nevyrostou, a když, tak nedozrají.“

„To nejsou obyčejné melouny. Jsou zvlášť šlechtěné do těchto klimatických podmínek. To nebudou melouny, ale gigamelouny!“, chvástal se soused.

Děda sousedovi tak trochu záviděl, nechtěl to ale dát najevo. A tak, když mu soused ze slušnosti nabídl jedno semínko, mávl jen rukou: „Stejně neporostou,“ a semínko si nevzal.

V následujících dnech děda pokukoval po panu Polníčkovi přes plot a pozoroval, jak pečlivě sází semínka, poté opatruje maličké sazeničky, které rostly jako o překot. Děda záviděl. Tušil, že melouny nejen vyrostou, ale i uzrají a pan Polníček se jimi bude chlubit. Bude to poprvé, co vypěstuje něco, co on nemá. Zapřemýšlel. Smutně se rozhlédl po své zahrádce, kde všechno rostlo, kvetlo a něco už i plodilo. V rohu zahrady se pnuly rostliny cuket a v dědovi uzrával plán.

Melouny pana Polníčka skutečně rostly, mohutněly a začaly dozrávat. My byly ještě děti, melouny jsme měly se sestrou rády, a tak jsme dědu tahaly za rukáv se slovy: „Dědo, my chceme taky melouny!“ Panu Polníčkovi se nás zželelo. „Až budou všechny, jeden vám dám,“ řekl. To bylo něco pro dědu. Jako by do něj hrom vletěl. „Nic jim, Franto, dávat nebudeš, já jim vypěstuji vlastní!“ křikl a ukázal na záhon cuket v rohu zahrady. Pan Polníček se podíval směrem, kterým ukazoval, a řekl: „Já myslel, že to jsou cukety.“ „Nejsou. Je to zvláštní odrůda melounů,“ lhal můj děda. Však mu taky babička v kuchyni nadávala, když zjistila, že děda každý večer za soumraku tajně chodí a ulamuje květy a již maličké cuketky ze stonků rostlinek. „Proč to děláš, dědku plesnivá?! Co dám do čalamády? Z čeho budu péct cuketovou buchtu? A co budu místo nich smažit?“ ptala se, ale děda nepřestal. Když panu Polníčkovi melouny uzrály, nás čekalo jedno ranní překvapení. Se sestrou jsem ráno vyběhla na zahrádku a v rohu zahrady byl záhon plný obrovských melounů. Byly mnohem větší, než gigamelouny pana Polníčka. Nikdo se k nim ale nesměl přiblížit. Až v kuchyni nás děda zasvětil do zákulisí toho zázraku. „Nemohl jsem dopustit, aby se ten lakota odvedle tak naparoval. On že má největší melouny? Kdo ví, co to měl za semínka. Tak jsem si trochu pomohl. Víte, co to dalo za práci sehnat tolik zelených nafukovacích balonů? Musel jsem je ještě přizelenit, aby nebyly tak průhledné,“ řekl děda, šibalsky se usmál a ukázal ruce se zelenými fleky od barvy. „Co tě to napadlo? Mohli jsme mít alespoň záhon plný cuket. Takto máme jen záhon plný nafukovacích balonů…“, spráskla ruce babička. „A dědo, co když na to pan Polníček přijde?“ zeptala se má sestra.

„Nepřijde, dejte si jen na melouny pozor a moc k nim nechoďte, aby nepopraskaly. No a za pár dní melouny tajně sklidím,“ nabádal nás dědeček. A tak jsme se následující dva dny vyhýbaly rohu zahrady já, sestra i babička. Balóny plnily svou funkci a soused Polníček pořádně prskal. Kroutil hlavou a nemohl pochopit, jak děda takové obry, které ani neviděl zrát, vypěstoval. „Za dva dny melouny sklidím,“ těšil se jednou večer děda. Tu noc nás ale něco vzbudilo. Nejdřív jsme všichni konstatovali, že prší. Pak se ale k dešti přidaly kroupy a po nich to vypadalo jako o silvestrovské noci. Bouchání se ozývalo z rohu zahrady. Děda vzal baterku a šel se podívat na tu spoušť. Když přicházel do rohu zahrady, soused už na něj čekal u plotu. „Sousede, popraskaly vám melouny,“ smál se od ucha k uchu. „Asi jste je špatně nafoukal,“ dodal ještě a děda, zelený jako jeho melouny, šel radši spát.