A tak i můj ani ne čtyřletý vnuk Lukášek není výjimkou. Že je ve své bezprostřednosti občas prostořeký, si zatím neuvědomuje, takže i my babičky a dědečkové se snažíme nebrat si osobně věty typu „Babi, ty seš ale nemehlo.“ nebo „Dědo, lezeš mi na nervy.“ Jen začne okamžité vysvětlování, že se lidem neříká, že nám lezou na nervy, že když to chceme použít, tak raději, že nám něco leze na nervy, aby se na nás dědeček nezlobil… Takže Lukášek vzápětí chodí a stěžuje si, jak mu strašně leze na nervy pláč jeho malé sestřičky. Vida, jakého máme učenlivého kluka!
Rodiče se dočkají i věty „Neříkej mi, co mám dělat!“ A na jednu stranu má pravdu. Je ve věku, kdy k jeho uším doléhají samé zákazy a příkazy, všichni ho chtějí vychovávat, a on navíc takový paličák – přece nebude poslouchat na slovo, musí si ledacos okusit i na vlastní kůži.
To, čemu říkáme životní zkušenost, je pro malého poznávajícího človíčka nejlepší učitel. Co na tom, že při snaze pomáhat něco rozlije, vysype i rozbije. Příště už dá zase o něco větší pozor. Jistěže nemůžeme dítě nechat úplně ze všeho se poučit názorně, nelze ho vystavit vyloženému nebezpečí, zasáhnout občas musíme, ale trocha vlastního prožitku není na škodu.
Náš Lukášek je toho zářným příkladem. Jak získal respekt z horkých věcí? Ač maličký, tak ručka již dosáhla na odloženou pokličku, kterou máma sundala při vaření z hrnce. A maminčino „nesahej, pálí“ byla jen prázdná slova. Zato ten vlastní dotyk udělal divy. Dnes už stačí říct a hned se mu vybaví, co to znamená, když je něco horké. A to se mu nic nestalo, jen na vlastní kůži zažil skutečný význam slova.
Lijana - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz