Když se řeknou Krkonoše…

Se svým přítelem jsem chodila už víc než půl roku. Měli jsme společné zájmy, kterým kralovala cyklistika. Blížilo se léto a Pavel mi navrhl, že bychom mohli jet k jeho známým do Krkonoš na dovolenou.

„Až do Krkonoš?“ divila jsem se. Původně jsem si myslela, že pojedeme někam na jižní Moravu, k vodě, pod stan, a vezmeme také kola. A tak jsem se zeptala: „Ale já chtěla brát na dovolenou taky kola?“

„Není problém. Víš, jak jsem chtěl kupovat nové, větší auto? Tak už ho mám. Mám slušné auto, do kterého se vlezou obě kola. Pojedeme mým autem a můj známý mi půjčí chatu nedaleko Harrachova. Tam budeme vyrážet na projížďky do okolí. Odjíždí na delší dobu do ciziny, chatu nemá kdo hlídat, a tak tam můžeme být klidně celé léto,“ usmál se Pavel.

Celé léto jsme dovolenou neměli, a tak jsme si naplánovali čtrnáct dní. Moc se mi sice nezamlouvalo spojení kola a Krkonoš, protože nemám ráda horskou cyklistiku, ale co bych pro Pavla neudělala? A silnice jsou přece všude?

Vyrazili jsme hned ráno. Cesta z Ostravy přece jenom není krátká. Bylo to poprvé, co jsme plánovali být tak dlouho spolu.

„Koupíme si něco, co nám bude navždy připomínat naši dovolenou,“ snila jsem romanticky. A Pavel nebyl proti. A tak jsme při první příležitosti zastavili u obchodního centra v jednom městě. Procházeli jsme obchodní dům a neměli tušení, co by to mělo být. Nejednou do mě Pavel strčil loktem.

„Dívej,“ ukázal na polici. Byly na ní sošky. Pavel ukazoval na jednu jedinou. Byla jí soška zpoceného cyklisty, jak se krčí na svém kole. Bylo to to pravé na památku. Protože nebyla velká, nebyla soška ani drahá. Opatrně jsme ji rozbalili už v autě.

„Chtělo by to něco, aby to připomínalo jen tu jednu jedinou dovolenou,“ uvažovala jsem.

Pavel mi podal z přihrádky v autě permanentní fix. Oba jsme se podepsali cyklistovi na porcelánový dres. Pod podpisy jsme připsali také rok, kdy jsme dovolenou podnikli. Náš poklad jsme zabalili zpět do papíru, uložili do tašky a pokračovali jsme v cestě. Líbánky mohou začít.

Chata byla pěkná a kompletně vybavená. Ještě ten den jsme vyrazili na cestu po okolí. Kdo zná Krkonoše, ví, že to nebyla žádná rovná cestička. Jeli jsme do kopce, z kopce, a opět se cesta zvedala, aby následně klesla a mohla znovu stoupat. Ale oba jsme měli kolo rádi, nevadilo nám to.

Večer jsme se přitulili a usnuli dřív, než by napočítal do deseti.

Po dvou dnech neustálého ježdění na kole jsme měli v nohách pěkných pár kilometrů. Vstávali jsme hodně brzy. A tak jsem se to ráno přivinula k Pavlovi: „Zůstaneme spát trochu déle, miláčku? Aspoň dneska.“

„Vstávat, odpočívat budeme doma,“ vyskočil Pavel z postele a sundal ze mě deku. Jen nerada jsem opouštěla příjemné teplíčko. Nasoukala jsem se do dresu a mohli jsme vyrazit.

„Dnes bych podnikl cestu na Sněžku,“ oznámil mi Pavel a culil se od ucha k uchu.

„Na Sněžku? Ale to je naše nejvyšší hora.“

„To já přece vím?“

„Co kdybychom si tam vyjeli lanovkou?“ zkusila jsem smlouvat. Pavel nechtěl o lanovce ani slyšet.

„Přijeli jsme jezdit, nebo lenošit?“ zeptal se.

Co se mě týče, já přijela na dovolenou. Dosavadní dny mi připadaly víc jako galeje. Neměli jsme vůbec čas na romantiku. Pavel se večer snažil ke mně tulit, ale já bývala tak unavená, že jsem usnula dřív, než by ze mě svlékl noční košili. A asi jsem byla ve snech i ve chvíli, kdy jsem se cestou na Sněžku ztratila. Měla jsem Pavla pořád v zorném poli. Ale bolela mě hlava a na chvilku jsem zastavila u potůčku, abych se protáhla a osvěžila vodou. Opláchla jsem si zpocený obličej, a Pavel byl pryč. Přede mnou bylo po pár metrech rozcestí, a obě cesty vedly na Sněžku. Po obou se dalo jet na kole, jen jedna z cest byla delší. A tak jsem slezla z kola s tím, že se Pavel pro mě vrátí.

Seděla jsem na sluníčku snad dvě hodiny, ale Pavla jsem se nedočkala. Sluníčko mi pěkně sežehlo obličej i ruce, a tak jsem se rozhodla vrátit. Přece nepojedu na Sněžku sama? Pokud pojedu kratší z cest a Pavel pojede delší, počkala bych na něj. Ale co když po cestě budu mít defekt? Na zpáteční cestě jsem se rozhodla prohlédnout si Pec pod Sněžkou. A tak jsem zamkla kolo do stojanu a procházela jsem se městem. V poledne jsem si zašla na oběd, dala jsem si v jedné ze zapadlých uliček kávu a vydala se na cestu zpátky. Unavená jsem byla tak, že jsem se po návratu osprchovala a ulehla jsem do postele. Brzy jsem usnula.

K večeru mě probudil Pavel. „Tak člověk se o ni strachuje, a ona si tu chrní!“ křičel.

„Já? To ty jsi mě nechal uprostřed cesty. Já se taky bála. Ale nepojedu tolik kilometrů sama na Sněžku,“ bránila jsem se.

„A zpátky jsi mohla jet sama?“

„To mi nic jiného nezbývalo. Vyjeli jsme spolu, tak jsi mi neměl ujíždět,“ vyčetla jsem Pavlovi. A romantika se opět nekonala. V noci jsem dostala horečku. „Asi jsem někde chytla nějakou virózu,“ oznámila jsem Pavlovi.

„Ty si musíš pořád něco vymýšlet. Máš poslední šanci se mnou jít na kolo. Chci zajet takový okruh, prý je to pěkné. Měří jen asi padesát kilometrů.“

„Jen asi,“ poznamenala jsem, k loupáčku na snídani jsem spolkla paralen, a jeli jsme. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měla střepy. „Já fakt nemůžu!“ křičela jsem na Pavlova záda.

Slezl, přišel ke mně a šáhl mi na čelo. „Máš jen zvýšenou teplotu,“ sdělil.

„Ale já měla paralen. Tak zvýšená teplota je po prášku hodně.“

Vrátili jsme se zpátky. Večer mi v posteli Pavel ještě vyčetl: „Stejně nevím, proč jsi jela se mnou, když najednou nemáš cyklistiku ráda. Celou dobu jsme si na kole tak rozuměli.“

Rozhodla jsem se nehádat, a tak jsem mlčela. Do odjezdu zbýval už jen den. Poprosila jsem Pavla, abychom si ten poslední den užili bez kola. Nesouhlasil a vyrazil na kolo sám. Tak jsem sama uklidila celou chatu, nabalila zavazadla zpět a těšila se domů.

Cestou domů jsme spolu nepromluvili. Už jsem si vlastně neměla co s Pavlem říct. Po návratu domů mě čekalo další nemilé překvapení. Můj byt navštívili zloději. A ač to bylo krátce, co jsem si svůj malý byt koupila a začala žít sama, zloději mi odnesli část mého skromného vybavení.

„To se stává teď v létě hodně často,“ řekl policista. A já cítila slabost. Probrala jsem se, to už u mě byl lékař. Mé zdravotní problémy způsobil potrat v raném těhotenství. Netušila jsem, že jsem těhotná. Otcem byl Pavel. Ten už byl jen bývalým přítelem, a tak jsem mu to ani neoznamovala. Z poličky se na mě zubil porcelánový cyklista s našimi podpisy.

A tak jsem tu sošku, kterou to vše začalo, rozbila na střepy a začala žít znovu. Střepy přece přinášejí štěstí? Dnes mám dvě děti a jsem spokojená. Když se ale řeknou Krkonoše, mám mrazení v zádech…