Když stát dá, tak proč ho nepodojit?

Od ukončení studia pracuji, až na malé přestávky, celý život. Nikdy by mě nenapadlo, abych nepracovala a seděla doma, když nemám důvod a pracovat můžu. Samozřejmě, dvakrát jsem rodila, a proto jsem se nějakou dobu po porodu musela o děti starat, a pak také můj zaměstnavatel ukončil činnost a do chvíle, než jsem si našla práci novou, jsem byla doma.

Nebylo to však dlouho, a já si opět našla novou práci. Ani na nemocenskou jsem nechodila. Většinou jsem slabší nemoc přechodila, o víkendu se vypotila, abych mohla zase v pondělí nastoupit do práce, a nevyužívala možnosti krátkodobé pracovní neschopnosti. Když to bylo vážné, vzala jsem si dovolenou. Pracovat je pro mě přirozené podobně jako dýchat. Není divu, že mě vytáčí lidé, kteří si hledají důvody, proč nepracovat, často fingují nemoc a nikde dlouho nevydrží. Když se stane, že člověk najde práci, kterou nezvládá, pochopím, když odejde. Když se ale z neustálého střídání zaměstnání stane zvyk a člověk je víc doma, než v práci, je něco špatně.

V našem sousedství bydlí paní Kateřina. Má už kolem padesáti let. Když měla zhruba třicet let a její děti byly malé, přišla o manžela, který rodinu živil. Starší syn byl pěkné kvítko od dětství, mladší dcera se špatně učila a měla nějaký vrozený syndrom, díky kterému se její vývoj zastavil na úrovni zhruba desetiletého dítěte a její intelekt už dál nestoupal. Paní Kateřina nepracovala, ač rodina přišla o svého živitele. Zpočátku se vymlouvala na to, že děti jsou ještě malé. Já mám děti zhruba o pět let mladší a v té době jsem běžně chodila do práce. Krátce poté, co ovdověla paní Katka, jsem o svého milovaného manžela přišla i já a i mé děti se staly sirotky. Přesto jsem pracovala. Paní Katce šly ale ruce od práce. Okolí jí to zpočátku tolerovalo. Měla vdovský důchod, její děti sirotčí, tak měla z čeho žít a zajistit rodinu.

Syn ale skončil vzdělávání základní školou, má základní vzdělání, a stejně na tom byla i dcera. To už ale byla Katka chytřejší a věděla, že pokud by dcera dále neměla statut studentky, přišla by ona o vdovský důchod a dcera o sirotčí. Syn v té době lumpačil, kradl, podílel se na různých podvodech a skončil ve vězení. Katka zůstala doma s dcerou, která byla navzdory sníženému intelektu soběstačná a mámu už nevyžadovala. Paní Kateřina ovšem pracovat odmítala. Obíhala nejrůznější učiliště a snažila se někde dceru umístit, byť jen na oko. Věděla, že dceřiny možnosti ani na výuční list nestačí. Konečně se jí podařilo, aby dceru přijali na soukromé učiliště. Učiliště se sice platilo, Kateřina ale stejně chodila pravidelně na úřad pro sociální dávky, příplatky a nejrůznější příspěvky v hmotné nouzi a věděla, že stát jí na studium přispěje, resp. jí ho zaplatí celé.

A tak dcera Katky, Lucie, byla na učiliště přijata. Zatímco rodiče ostatních dětí učení platili z peněz, které si vydělali prací, Lucii její „studium“ hradil stát. Lucii se ale do školy chtělo stejně, jako její mámě do práce. A tak máma vysedávala doma a v celém okolí si stěžovala, jak je na tom zle a jak má málo peněz, a její dcera místo do školy zamířila do světa. Vycházela jako do školy, ale toulala se po okolí se staršími muži, pila alkohol, často ani na noc nepřišla domů, až jednou otěhotněla s mužem, kterého neznala. Lépe řečeno, adeptů na tátu bylo tolik, že by toho pravého stěží někdo vypátral.

To byl problém. Na soukromém učilišti studentce Lucii sice tolerovali, že do školy přijde dvakrát do roka, jen když mají zaplaceno školné, ale těhotenství se jen tak tolerovat nedalo. Hloupost se skrýt dala, ale břicho už ne. Dokud to nebylo na Lucii znát, byla i nadále ve stavu studujících, i když do školy nedocházela. Pak ale musela učení přerušit.

Matce s dcerou to ale nevadilo. Paní Katka už měla dávno zjištěno, co všechno můžou na dítě uplatnit. Ihned, jak se malá Renátka, jak miminko pojmenovaly, narodila, matka s dcerou šly na úřad. Do karet jim hrál i fakt, že Renátka se narodila s vrozeným syndromem po své matce. Bylo to takové nedochůdče, její postižení ale bylo horší, než u matky Lucie. Renátce dokonce chyběla jedna ledvina a špatně pracovalo srdíčko. Mámě a babičce to ale nevadilo. Získaly mnohem víc, než kdyby bylo dítě zdravé. A tak docházely pravidelně na úřad a žádaly příspěvek tu na dietu, tu na ošacení, hned zase na ozdravný pobyt v horách, samozřejmě i pro maminku, pak zase na jiné údajně nezbytné věci. Zatímco my ostatní své děti živili poctivou prací, Kateřina s Lucií dojily úspěšně stát a stát živil jak dítě, tak i jeho levou matku a línou babičku.

Lucie se o dceru nestarala. Opět začala běhat za muži, a tak její máma dospěla k závěru, jak z promiskuitní dcery a jejího potomka získat od státu další peníze. Požádaly o návrat Lucie na učiliště a Kateřina si podala žádost o pěstounství své vnučky. Zdálo by se, že jim to nemůže projít. Která babička se o své vnouče nestará zdarma a ráda? Katce byl ale i na základě psychologického posudku potomek její dcery svěřen a ona byla stanovena jeho pěstounkou. A co z toho plynulo? Katka opět nemusela do práce. Pěstounská péče byla ohodnocena lépe, než práce, na kterou Kateřina měla schopnosti, navíc se jí automaticky započítává do doby pro nárok na důchod. A to přitom nemusí vytáhnout paty z domu, hlavně sáhnout na práci! Když Katka zjistila, že na důchod nikdy nedosáhne, protože doba, kterou odpracovala, nedosáhla ani délky dvou let, napadlo ji, že jediná možnost, jak léta nabrat, je pěstounství. A tak zatímco my ostatní chodíme do práce a své děti vedeme k tomu, aby se dobře učily, Lucie běhala za muži a Katka se válela doma. Zanedbané dítě bylo většinu dne samo, stejně často spalo. A místo aby malou holčičku matka s babičkou vedly k nějaké činnosti a snažily se, aby se její zpomalený vývoj alespoň malinko přiblížil normálním dětem, dítě zakrňovalo víc a víc. Rodinu ale živil stát, a tak se ženy o nic nestaraly.

Renátka rostla a příspěvky od státu, ač byly štědré, přestaly Katce a Lucii stačit. Navíc Lucii z učiliště museli vyloučit. Nedalo se dál tolerovat fiktivní učnici, která existovala pouze na papíře.

Co dál? Přece nepůjdou pracovat? Lucii bude třicet a neodpracovala nikdy ani hodinu, tak proč s tím začínat? Stížnosti, prosby a pláč na úřadech také přestávaly zabírat. Stát dal rodině už víc, než jiným.

Ale Katka s Lucií nebyly zase tak hloupé. Nedávno se Lucie nechala slyšet, že čeká další miminko. Samozřejmě, opět bude postižené. „Chtěli, abych si ho nechala vzít. To bych ale byla hloupá,“ korunovala informaci Lucie.

Je to tak. Lucie našla byznys, který ji i matku uživí. Bude rodit další a další postižené chudáčky jen proto, aby nemusely pracovat. A co myslíte? Udělala Lucie něco pro to, aby dalšího potomka už neměla? Naopak, běhá za muži i s břichem. Výhodný byznys se přece nezavírá!

Tak já končím, jdu do práce. Musím přece pracovat, aby stát měl na podobné Katky, Lucie a já nevím, jak se všechny ty vychytralé osůbky bez zrnka studu jmenují…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete