Kočárek

Když byl náš vnuk malý, ještě v kočárku, byla dcera opět těhotná. Ano, má vnoučata se narodila rok po sobě. Aby si dcera jeden víkend odpočinula, navrhla jsem jí, že se o vnoučka o víkendu s manželem postaráme. Dcera právě přestala vnuka kojit, a tak mohla péči o něj svěřit i někomu jinému. Dcera souhlasila. Přivezla nám kočárek, vnoučka i veškerou výbavu, kterou budeme potřebovat, a po hodině u kávy odjela domů si odpočinout a něco o samotě udělat.

Odpoledne jsem uložila vnoučka do kočárku a oznámila jsem manželovi, že jedu na chvilku s malým na procházku. Vnuk tehdy rád v kočárku spinkal, byl mnohem klidnější, než v postýlce, a já se chtěla projít a pochlubit sousedkám a známým, jakého mám krásného vnuka.

Manželovi jsem řekla, že jedu směrem k městskému parku, kdyby nás chtěl náhodou doběhnout a projít se taky. Ten přikývl a dál se věnoval novinám. Vlastně jsem ani netušila, jestli mě vnímal.

Prošla jsem se po parku, pochlubila všem, které jsem potkala, dokonce jsem na chvilku zašla i za kamarádkou, s kterou jsme si sedly do nedaleké Koliby na limonádu, kočárek stále na očích. Vnuk krásně spinkal. Domů jsem se vrátila až k večeru, když jsem tušila, že se vnouček brzy probudí a bude potřebovat přebalit a znovu nakrmit. Sedím doma a krmím vnoučka, když náhle slyším hluk z ulice. Šlo o hlučnou šarvátku a zdálo se mi, že někde ve změti hlasů slyším i svého manžela. Ten odešel z bytu a vůbec mi nenechal vzkaz, kam šel. 

Odložila jsem vnoučka do bezpečí postýlky a přistoupila jsem k oknu. Dva bezdomovci se přetahovali s mužem o ošuntělý kočárek, ve kterém si vozí své poklady od kontejnerů. Třetím mužem byl…můj manžel. „Co tam děláš?“ zakřičela jsem z okna ve chvíli, kdy se zdálo, že jeden z bezdomovců udeří mého muže do hlavy dlažební kostkou. Všichni tři se zarazili. „Krade nám kočárek!“ křičel zběsile ten z bezdomovců, který ještě před chvílí držel v ruce dlažební kostku. Ta teď ležela u jeho nohou.                                                                                                             

„Oni ukradli kočár našemu vnukovi!“ obhajoval se manžel. Podívala jsem se na špinavý kočár, který byl předmětem sváru. Vzdáleně měl podobný design, jako kočárek našeho vnuka. Byla to ale úplně jiná značka, korba kočárku byla roztrhaná, špinavá a uvnitř místo dítěte byla hromada nějakých hadrů a krámů. Ač byla situace vyhrocená, musela jsem se zasmát. „Ty nepoznáš kočár svého vnuka?“ Ne, manžel kočár nepoznal. Kočár jako kočár, navíc oba byly šedé barvy. Konečně můj muž pustil madlo ušpiněného kočáru. Něco zamumlal směrem k bezdomovci, nejspíš omluvu, a spěchal domů.

 Šťastný bezdomovec se hrnul ke svému majetku. „Děkuji vám, paninko,“ řekl směrem ke mně. To už jsem zavřela okno. Manžel vešel do bytu. Oddechl si, když viděl v chodbě bytu kočár svého vnuka, čistý a v pořádku, a ještě víc si oddechl, když viděl našeho vnoučka. Chtěl mi dát pusu. „Běž se nejdřív umýt,“ nařídila jsem. Protože kdo ví, jak dlouho se muž přetahoval o špinavý kočárek bezdomovců?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10