Kočičí výlet ...

Asi každý, kdo měl někdy nějakého mazlíčka, by mohl vyprávět  hromadu veselých zážitků. Ráda bych se s Vámi také o jeden podělila.

Už je to nějaký ten pátek, co se to celé přihodilo, ještě jsem chodila do školy a pokaždé jsem se těšila na naši Julinku. Julinka byla mourovatá kočička, kterou jsme našli a následně i osvojili.

Kromě hraní a "zlobení" jako okusování kytiček či  škrabání nábytku, častokrát sledovala poletující holuby za oknem.

Jednoho dne, když jsem se vrátila ze školy, jsem ji nemohla najít, prohledala jsem celý  byt a i celý dům včetně sklepa. Když už jsem prohledávala byt po druhé, vrátila se babička z nákupu. Ale už od dveří na ní bylo vidět, že se něco stalo. Babička  už Julinku hledala přede mnou celé dopoledne a nenašla, jediné vysvětlení bylo, že vyskočila z pootevřeného okna asi při své číhané na ptactvo. Bydleli  jsme ve čtvrtém patře. Babička okolí prošla a kočička  nikde nebyla, ale i tak jsme šly  ještě jednou na obchůzku, ale bez úspěchu. Doma jsme to všichni obrečeli.

Asi za  tři dny na nás zvonila známá, jestli máme už kočku doma, že nějaká  sedí kousek od našeho domu na stromě. Rychle jsem běžela se podívat, jestli je to naše Jůla. Jen jsem na ni  zavolala, ozvalo se to známé mňouknutí. Byla jsem v tu  chvíli  snad nejšťastnější člověk na světě! Strom, na kterém seděla, nebyl moc velký, ale ze země jsem na ni nedosáhla a sama se  bála slézt. Slezla, co to šlo,  ale stejně to bylo pořád  vysoko. A tak jsem si šla domů pro židli, že snad už  bych  ji pak mohla z toho stromu sundat. I když jsem stála na opěradle,  tak jsem  měla co dělat, abych na ni dosáhla, ona se ještě  tolik bála, že se stromu držela  zuby nehty. No moc tomu nepřidávalo ani to, že se asi celá ulice rozhodla  venčit své pejsky a tím děsit kočičku, která pak lezla téměř do koruny stromu.  Pak se u mě objevil hlouček seniorů, kteří mi radili, jak  nejlépe kočičku dostat  na zem. Jeden mi nabízel svoji hůlku, ať ji shodím a druzí mi nabízeli, že mě  pořádně budou  jistit a ať ji pořádně čapnu a z toho stromu prostě sundám.

A  POVEDLO SE!!! Docela jsem se i divila, že skupinka lidí, která  ty manévry  sledovala z protější zastávky, mému výkonu nezatleskala.  Ale mně to v té chvíli  bylo všechno jedno, Jůlinka se ke mně  přitiskla a já věděla, že je taky moc  šťastná, že už  jdeme domů.
A doma? Jako první skočila k misce a myslím, že jí tak  dlouho granulky nechutnaly jako tenkrát.