Kokosová roláda

Patřím k lidem, kteří velmi rádi v kuchyni experimentují a také využívají možnosti okusit jídla nejen česká, ale také zahraniční kuchyni. U „testování“ se ovšem nevyhneme nejrůznějším komickým /i méně/ situacím. Před léty o dovolené jsme se rozhodli s manželem využít nabídky a v rámci in clusive si dopřát večer s mezinárodní kuchyní. Museli jsme se objednat předem a k našemu stolu nás dovedly servírky se šatičkami v barvě námořní modré. Stejně tak byl laděn i modrý salonek.

Hrála tlumená hudba, všichni si jen šeptali, aby nerušili atmosféru a usmívali se. Nám úsměv strnul hned, jak nám byl podán jídelní lístek. Vše bylo napsáno anglicky a my tento jazyk neovládáme a tak se vybíralo podle toho, jak nám byla slova na menu napsána. Jediné slovo, které se mi podařilo přeložit, bylo kuře. Tam jsem věděla, že jsem nepochybila. U vedlejšího stolu pojídala parta Francouzů nějaký nevábně vyhlížející růžový koktejl. Olizovali se až za ušima.   

Po chvilce nám číšník přinesl předkrm, manžel dostal kuličky mletého masa s nějakým sosem a já, světe div se, právě onu růžovou hmotu ve sklenici na šlehačku. Byla ozdobena plátkem okurky, což mi předznamenalo, že to nebude sladké. Navíc jsem ve sklenici zaregistrovala pokroucená bílá tělíčka nějakých živočichů. „Ježíši, krevety,“  zaúpěla jsem  a krk se mi stáhnul. Můj muž se začal šklebit a na výměnu nereagoval. Protože jsem si řekla, že toto jídlo už nikdy neokusím, udělala jsem to hned a jednu „mrtvolku“ snědla. No, byl to „hnus“ a skoro mě přešla chuť i na to kuře, které následovalo. Číšníci se asi museli divit, že jsem nechala celou sklenici dobroty, po které pasou všichni labužníci.

Posledním chodem byl dezert a v předtuše, že to zase bude nějaká vychytávka, jsem si jej dala jen já. Přinesli zmrzlinu na talířku přelitou nějakým krémem. Při prvním soustu jsem neměla výhrad, ale když jsem vidličkou píchla do něčeho, čím byla zmrzlina obtočena, vyjekla jsem: „Muži, to není banán, ale nějaká ryba!!!“ V tu chvíli jsme se začali oba chechtat jako smyslu zbavení. Hosté na nás pokukovali a číšníci kroutili hlavami. Rychle jsme dopili víno a z modrého salónku vypadli se slibem „Nikdy víc“.

Poslední společný degustační zážitek nás pořádně „vytočil“...  Dostali jsme darem od syna voucher do luxusní restaurace, a tak jsme vyrazili na večeři. Venku bylo poměrně chladno, v restauraci teploučko a nádherný výhled. Sundala jsem si orosené brýle a v tu chvíli přinesl číšník dva talířky s bílými roládami. Jé, kokosová, na tu mám zrovna chuť. Pak se mi zdála nějaká velká a zapochybovala jsem, že by patřila k menu. „To bude bonus zdarma,“ zaradovala jsem se naivně! Vzala jsem vidličku a píchla do ní, poté vsadila na dotykový pocit. Byl to mini nahřátý bílý froté ručníček na očištění rukou. Ještě že jsem se do něj nepustila příborem! Vzpomněla jsem si na film, který jsem nedávno viděla, kde polští okupanti dostali řízky z ručníků…

Zkrátka a dobře, i při návštěvě restauračních zařízení lze zažít dobrodružství, na které rádi a s úsměvem vzpomínáte.

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz